Balet Národního divadla má nově na repertoáru L’Histoire de Manon. Dílo proslulého britského choreografa Kennetha MacMillana, jednoho z velkých baletních vypravěčů 20. století, se na prknech naší první scény objevuje vůbec poprvé. Inscenace o krásné, ale marnivé Manon, která propadne svodům bohatství, a nakonec zaplatí nejvyšší cenu, měla světovou premiéru již v roce 1974. Od té doby po tomto klenotu sáhlo mnoho baletních souborů po celém světě.
Příběh romanopisce Francoise Prévosta z první třetiny 18. století je u nás známý především ve zdramatizované poetické podobě z pera Vítězslava Nezvala. Není snad nikdo, kdo by v jeho veršované verzi neznal monolog zamilovaného rytíře des Grieux a jako činohra se na našich jevištích objevuje pravidelně. Oproti tomu v zahraničí se román proslavil díky operám Julese Masseneta a Giacoma Pucciniho. České publikum je tak trochu ve výhodě, právě proto, že Manon díky Nezvalovi zná několik generací čtenářů i diváků. Porozumět baletu je však snadné i bez znalosti předlohy, u MacMillana nadto vyniká na jevišti herecká drobnokresba postav. Nikdo tak nemůže pochybovat o nuancích děje.
Kdo si vzpomene na přímý přenos baletu Manon do kin, který v roce 2014 zprostředkoval autentický zážitek z Královského baletu v Londýně, kdy hlavní pár tančili Marianela Núñez a Federico Bonelli, všimne si především změny ve výpravě baletu. Ta je v pražském provedení nová. Scéna Cinzie Lo Fazii je metaforická, jako bychom se ocitli pod klenbou velkého skleníku či zimní zahrady, ale polorozpadlé, s rozbitými skly – stejně tak, jako se rozpadá morálka společnosti, v níž se balet odehrává, a jako se rozpadá i vnitřní svět hrdinky. Zaujme také prakticky prázdná scéna závěrečného duetu v bažinách Luisiany bez dekorací, jen s mlhou. Kostýmy a vlásenky Natalie Stewart jsou autenticky historizující a bohaté. Hudba k inscenaci pochází sice z Massenetova pera, ale je koláží různých děl, necituje jeho operu. S orchestrem Státní opěry, kde je balet uváděn, ji skvěle nastudoval Martin Yates, který v roce 2011 provedl poslední revizi orchestrace.
Úpravy libreta a zjednodušení
Mladá Manon a naivní rytíř des Grieux jsou pochopitelně ústředními postavami. Z bohatého nápadníka pana Duvala se v baletu stává jistý Monsieur G. M., absentuje postava des Grieuxova přítele Tiberge. Místo něj je exponována figura Lescauta – bratra Manon, který je vykreslen jako bonviván i šedá eminence. Ke své sestře se chová skoro stejně jako ke kurtizáně, protože má zájem jen na zisku z její partie s G. M. Když se však snaží o výhodnosti tohoto „obchodu“ přesvědčit zamilovaného des Grieuxe, setká se s nepochopením.
Prolog baletu patří právě jemu a výjevům z ulice, zobrazení nižších vrstev společnosti a vykreslení pokleslého života, který plodí bídu. Lescaut, v prvním obsazení v podání hejskovského Paula Irmatova, má velice obtížné, technicky náročné taneční variace, ale čelí jim odvážně a divákovu pozornost navádí ke svému temperamentu a hereckému projevu. Vemlouvá se bohatému G. M., ale také srdečně zdraví svou sestru, která právě přibyla do Paříže jen v doprovodu starého sluhy.
Manon tančí subtilní, leč sebevědomá Romina Contreras a skvělým partnerem coby des Grieux jí je Danilo Lo Monaco. Ten s přehledem zvládá záludnosti rychlého tempa britského choreografického rukopisu, jenž je v lecčem blíže italské než ruské škole. Zasněný mladík propadne kouzlu dívky, již si až příliš idealizuje a jako romantický hrdina do ní projektuje svou touhu i víru v lásku na první pohled. Jejich nádherný milostný duet patří k vrcholům baletu.
Peníze a intriky – věčné téma
Idylu mladého páru však brzy překazí pragmatismus mladého Lescauta i stárnoucího bohatce G. M. Marek Svobodník se do této role vžil v poloze muže, který si je vědom své moci. Umí odhadnout cenu každého zboží – a tím je v jeho očích i mladá žena. Není člověkem, se kterým se diskutuje; bere si, co chce, a za zboží platí hotově. Manon neodolá nabídce bohatství, šperků a přijímá i nákladné šaty. Jsou černé se zlatými detaily, jako symbol tíhy, kterou na sebe bere. Ať už ji klade na své svědomí, protože zradila lásku, nebo na svůj život, který vedle přepychu přinese i nepříjemné povinnosti.
Například doprovázet svého partnera do společnosti, která se utápí v radovánkách soukromých večírků, alkoholu a karetních hrách. V ní se vesele baví i mladý Lescaut se svou milenkou (Aya Okumura), jež musí snášet jeho opilecké výstřelky. Ty působí natolik autenticky, že dokážou rozesmát i vážné publikum Státní opery – ať už duet, v němž se podnapilý zhýralec snaží být oporou své partnerce, či skutečně vypadající pády a karamboly. Manon zde figuruje jako doplněk, luxusní brož na kabátu svého chlebodárce.
Když se objeví láskou a zradou zničený, ale stále ještě doufající des Grieux, uniká mu v krátkých variacích v náručí ostatních mužů, aby jím (ani vlastním srdcem) nemohla být konfrontována. Nakonec se scéna jakoby sama vylidní, aby vynikl dramatický moment, v němž hrdinka již nemá na vybranou. Zatímco pas de deux v prvním jednání je více tanečně technické, toto setkání odráží především duševní rozpoložení obou postav. Manon podlehne volání skutečného citu, ale ve skutečnosti je již pozdě. G. M. se vrací, dojde k potyčce, v níž umírá Lescaut, a Manon je zatčena jako prostitutka, jež bude spolu s jinými padlými ženami deportována.
Dramatický vrchol
Do vyhnanství ji doprovází stále zamilovaný des Grieux. Americký přístav je scénicky zobrazen jen v náznaku, setkáváme se tu opět s postavami žebráků, chudiny, ale také s vojáky, kteří čekají na ženy, jež si přišly odpracovat svůj trest. Této distribuci lidských zdrojů předchází sborová pasáž vyjadřující vyčerpání a únavu utrápených žen, podklesávajících a ztrácejících vládu nad vlastními těly (to je například zajímavé, hledá-li laik rozdíl mezi klasickým a neoklasickým baletem: takové rozvolnění pohybu a práci s těžištěm by v romantickém baletu nikdy neviděl, ani když postava umírá).
Manon je předvedena před vrchního žalářníka, kterého na premiéře ztvárnil Giovanni Rotolo. Tento zkušený a všestranný tanečník zvládá perfektně nejen prince nebo ambivalentní postavy typu Oněgina, ale také záporné charaktery a muže nadané velkou maskulinní převahou a krutostí (šáh v Šeherezádě, Stanley Kowalski v Tramvaji do stanice Touha). I zde se bezbranné ženy zmocní pro své zvrhlé potěšení velmi přesvědčivě. V této scéně je balet možná nejsoučasnější. V tom nadčasovém zobrazení střetu síly a bezbrannosti, v obrazu muže, který dominancí vyjadřuje ponížením protivníka – v tomto případě ženy. Des Grieux je však opět nedaleko. Přispěchá na pomoc a v afektu žalářníka probodne jeho vlastním nožem. Hrdinům pak nezbude nic jiného než uprchnout, žena však strádání a námaze podlehne a na útěku umírá v náručí svého milence. Závěrečná scéna je vypjatým okamžikem, v němž se mísí skutečné vyčerpání se subtilním herectvím.
Pohnutky, motivace a dobový přesah
Zatímco Nezval ve své dramatizaci vytvořil obraz čisté a nevinné Manon jako dívky, která vstoupila nezkažená do světa, jenž ji svou hrubostí stáhl do propasti (a idealizoval tak původní hrdinku), MacMillan vytvořil humanistický balet. Vyzdvihl v něm společenskou problematiku situace, v níž se postavy ocitly. Na scéně jsou téměř neustále přítomni žebráci a stopy očividné chudoby, aby si divák uvědomil bezvýchodnost, kterou žena v pozici mladé chudé krásky musela cítit. A nejen v 18., ale i v 19. století – a v mnoha zemích dodnes. Románový des Grieux je nejen snílek, který slepě zbožňuje, ale je schopný udělat pro svou milovanou téměř cokoliv, omluvit jej má jeho láska. Miluje však ženu, která potřebuje k životu jistotu hmotného zabezpečení, a proto se nechá vydržovat. Pokud jde o balet, chybí v něm vyvažující prvek, postava Tiberge, který je tím, kdo uvažuje racionálně, symbolizuje rozum i morálku, a snaží se des Grieuxe vracet nohama na zem, ač bezvýsledně.
MacMillan hrdinčino okouzlení leskem přepychu interpretuje jako pragmatické rozhodnutí. Manon jedná podle zákonů džungle své doby: musí se přizpůsobit, aby přežila, ačkoliv tím riskuje postih; oba riskují, protože svým způsobem žijí mimo zákon. Už jen střet těchto tří interpretací stejné zápletky je fascinující, navíc z pohledu emancipované společnosti 21. století! Jako její členové při nejlepší vůli nemůžeme pochopit a vžít se do uvažování člověka před třemi staletími. Můžeme se pouze pokoušet o vlastní interpretaci – romantickou, psychologickou, emancipační, feministickou, … (Dokonce si troufám tvrdit, že už nemůžeme plně pochopit ani dobu vzniku Nezvalovy Manon před 85 lety, protože u ní je zásadní fakt, že byla napsána za války a okupace a že jedním z motivů jeho díla byla oslava českého jazyka a jeho krásy.)
Manon můžeme odsoudit jako nevěrnou a povrchní, můžeme ji vidět jako naivní oběť okolností, nebo této postavě přiřknout záměr a pohnutky ženy, která chce mít svůj osud ve svých rukou a využívá k tomu prostředky, které má. A není jich pohříchu mnoho, pouze mládí a krása, které je nutno zobchodovat velmi rychle. Většina diváků zamíří na balet L’Histoire de Manon s vidinou dojemného romantického příběhu a opulentní podívané, věřím však, že pohlédnout na příběh se všemi těmito nuancemi může zážitek jedině prohloubit.
