Soubor Holektiv bude letos častějším hostem v branickém Divadle BRAVO!, které se za posledních pár let stalo domovem pro nový cirkus a pantomimu. Přesunula se sem i inscenace Radiant. Tu Holektiv režíruje, ale samy akrobatky v ní nevystupují. Ke spolupráci přizvaly čtveřici performerů a herečku, kteří spolu rozehrávají napůl vážnou a napůl humornou show – satirický pohled na problém světelného smogu, který negativně ovlivňuje nejen hmyz a zvířata v přírodě. Zároveň si berou na paškál i agresivní rétoriku nenasytných korporací, které celoroční a celodenní (nad)produkci potřebují ke svému nekonečnému růstu.
Radiant měl premiéru v roce 2023 ve velkém sále Jatek78. Přesun do Divadla BRAVO! tedy znamená radikální změnu prostředí. Namísto otevřeného prostoru s extrémně ostrou elevací auditoria se nyní hraje v kukátkovém divadle činoherního typu. Zcela se tak mění úhel pohledu publika, jevištní akce vyznívají jinak a méně vyniknou prostorové efekty. Akce v přízemních pozicích bude vždy pro mnoho diváků špatně viditelná. Na druhou stranu sevřená scéna napomáhá kompaktnosti kusu, ačkoliv je patrné, že performeři jsou zvyklí na větší prostor, který jim zatím chybí. Hudebníci z uskupení Himalayan Dalai Lama našli se svým zvukovým pultem místo na forbíně, dekorace krajiny zabírá prakticky celý horizont (což patří k pozitivním efektům) a začátku představení dokonce i prospělo, že diváci nevidí plochu baletizolu.
Světlo lákavé i zničující
Z uschlých trav zdánlivě vyrůstajících ze země se pomalu zvedají nohy tanečnic a postupně se v mírném bočním světle, které může evokovat ranní přísvit, objeví všichni pohyboví performeři (Sára Stoulilová, Vítězslav Ramba, Šárka Říhová a Aneta Bočková). Jejich kostýmy náznakem evokují křídla či krovky. Skupina se probouzí, lehce trhavé pohyby ukazují animální instinkty, akrobacie se zatím omezuje na pomalé dlouhé stojky. S hudbou se do pohybu začíná vkrádat rytmus, choreografie rozvíjí pohybové motivy nelidských aktérů a performeři se postupně pouštějí do složitějších akrobatických variací.
Jako cizorodý prvek vstoupí na jeviště herečka Lumíra Přichystalová s baterkou. Nastává provokativní hra, nebo spíš útok na obyvatele hmyzí říše. Světlo je atakuje, a zároveň láká. Narušitelka neváhá švenkovat i do publika, zřejmě aby si diváci na vlastní kůži vyzkoušeli, jaký diskomfort zažívá příroda ve střetu s agresivní technologií. Je ovšem otázkou, zda to plní svůj účel. Pokud totiž instinktivně zavřete oči (protože vaše zdraví je vám milejší), jaksi vám unikne, co se zatím děje na jevišti. Například křehké sólo Anety Bočkové, která je nejvíce provokována světlem, jež ji současně láká i děsí, a zvědavost i obavy jemně vyjadřuje celým tělem i výrazem. Představuje tvora, který je fascinován přírodním úkazem, jenž mu zároveň způsobuje evidentní bolest. Myslím, že jde o vlastní autorský pohybový materiál, a vůbec se domnívám, že v inscenaci je kolektivní vklad interpretů zásadní.
Barnumská reklama na sladce červený život
V první polovině je tedy akcentován boj přírody se světlem – ať už jde o svádění jedince, nebo o zmatený pohyb celé skupiny a její soupeření s nepřítelem, kterého nelze identifikovat, neboť bezbranná fauna reaguje na světlo, nikoliv na jeho původce. Sami si nakonec staví skleník, jenž bude ještě více narušovat rovnováhu jejich prostředí. Stěny tohoto kvádru z plexiskla byly totiž předtím položeny na zemi jako záhonky s trávou. Před nasazením střechy rozehrávají performeři delší taneční sekvenci a přesvědčivá inženýrka zatím hmyz odhání od stěn a připravuje rudé kostýmy rajčat.
Část inscenace, která znázorňuje reklamní akci k propagaci nových odrůd, působí rozporuplně. Je skvěle zahraná a jistě v něčem ironická, ale zároveň jako by probouzela skutečnou chuť si zeleninu ze skleníku koupit. Výřečná moderátorka postupuje ve stylu zábavní show a motivační přednášky v jednom. Manipuluje, kritiku obrací v pozitiva, padají slova o eko-fašistech a spousta siláckých řečí a motivačních výroků. Že u skleníků umírá hmyz, přeci vůbec nevadí, vždyť jej můžeme zpracovat na tolik potřebný protein. „Posvítit pánubohu do oken chce koule,“ praví konferenciérka a snaží se v publiku vzbudit zvědavost na nové výpěstky s usilovností falešného kouče.
Show šťavnatých rajčat je zábavná, i když hraničí s kýčem. Odrůdy jsou skutečné, opravdu jde o existující variety k prodeji. Představuje se rajče divoké a krásné, jež bude slušet sociálním sítím (Šárka Říhová), rajče Green Tiger, které podpoří workoholismus (Víťa Ramba předvádí nejen akrobacii, ale i silový trénink s vlastní vahou), světlá odrůda Snow White vábící zákazníka svůdnými pohyby (Sára Stoulilová) a rajče v podání Anety Bočkové lákající na rozvoj kognitivních schopností. Společná agitka sborového aerobiku dodává barnumské reklamě i celému prodejnímu cirkusu další rovinu podlosti. Nejúspěšnějším rajčetem však musí být to, které vám pomůže vydělat peníze! Konferenciérka se stává agitující raperkou, publiku se vystoupení líbí. Jako protisystémová mobilizace je ale přeci jen účinnější zobrazení souboje hmyzu a světla z první části, kdy bylo možné se pocitově na performery naladit a sdílet s nimi jejich znepokojení, zmatení.
Vyčerpaná příroda
Po přehlídce kapitalistické malosti se z rajčat opět stává hmyz, tlačící se kolem svůdného světla skleníku. Vítězslav Ramba a Šárka Říhová tančí duet, hudba postupně sklouzává k disharmonickým smykům. Ve skleníku pulzuje z několika zdrojů zlaté světlo, jež opět láká a fascinuje hmyz. Performeři rozehrávají akrobacii, stoupají do pyramid. Hudba se rozlévá do plochy líně jako proud, běží po intervalech a performeři prožívají vlny aktivizace a umdlévání. Tanečněji zaměřená unisono pasáž by si zasloužila větší choreografický zásah, je ale nutno podotknout, že role choreografa mezi tvůrci ani určena není. Poslední velký souboj s lákavým světlem za skly svádí Šárka Říhová, zatímco její druhy už roztřásá únava jako zimnice. Příroda je z lidských zásahů vyčerpaná. Ženský hlas se ze záznamu vyznává z touhy po tmě, odpočinku od ostrého světla. Scéna se vylidňuje a místo živých bytostí na ní zůstává v pohybu už jen artificiální světlo. Vymřel hmyz nadobro? Doufám, že ne…
Jsem ráda, že umělci sahají po společenských tématech a snaží se v divácích vzbudit odezvu – naplňují tím jednu ze zásadních a důležitých funkcí divadla. Obracet pozornost ke kauzám, manipulacím, upozorňovat na problémy, které se nás nedotýkají z bezprostřední blízkosti, ale ovlivní naše životy, protože jsme všichni propojeni jako jediný ekosystém. Tyto snahy si vždy zaslouží podporu, i když můžeme diskutovat o dílčí podobě dramaturgie a režie inscenací. A Holektiv udělal s inscenací Radiandt od premiéry skutečně veliký kus práce. Zhutněla a získala konzistenci, propojila se v ní hudební a pohybová složka, dokáže více vtáhnout publikum a obsahuje několik výrazně niterných momentů, které opravdu vzbuzují útrpnost a sympatie s ohroženou přírodou.
