O Alzheimerově chorobě se ve společnosti často žertuje. Každý někdy něco nemohl najít nebo si na něco nedokázal vzpomenout. Nová inscenace Venuše ve Švehlovce Pořád jsem to já (Still Alice) ale diváky nabádá k větší obezřetnosti. Alzheimer totiž může postihnout i lidi v produktivním věku.
Na tento nemilý fakt poukázala již neurovědkyně a spisovatelka Lisa Genova, jejíž kniha Pořád jsem to já (Still Alice) se okamžitě stala bestsellerem, a rovněž se dočkala úspěšné filmové podoby s Julianne Moore v hlavní roli. Příběh vypráví o Alici Howlandové, jejíž život už nemůže být šťastnější. Je uznávanou profesorkou kognitivní psychologie, má harmonické manželství a obě děti ji více či méně dělají radost. Do jejího šťastného života se ale začnou postupně vkrádat černé mráčky v podobě zapomínání slov či špatné orientace v prostoru. Nakonec se jí celá idyla zbortí, když jí je diagnostikována raná forma Alzheimerovy choroby.
Na divadelní prkna převedla slavný román Christine Mary Dunford a svou premiéru na české scéně si tato adaptace odbyla v roce 2021 v Jihočeském divadle. V loňském roce ji na repertoár zařadilo také Východočeské divadlo Pardubice a nejnověji je možné ji zhlédnout též v pražském divadle Venuše ve Švehlovce, kde se této hry režijně i dramaturgicky chopila Tereza Říhová.
Ta se rozhodla pojmout ústřední manželskou dvojici moderněji a nahradila manžela Johna partnerkou. Divákovi, který inscenaci uvidí poprvé, tato změna nijak neovlivní pohled na hlavní téma, ale ostřílenější divák zaznamená jisté nuance a drobné nonsense – ať už jde v této dvojici o chápání ženské menopauzy, nebo o touhu po kariérním růstu. Říhová zároveň nesoustřeďuje pozornost jen na Alici a její vyrovnávání se s nemocí, ale poměrně velký prostor dává i ostatním členům rodiny, jejichž životy to ve finále ovlivní ještě víc. Zatímco Alice upadne do stavu nevědění, právě oni budou muset v realitě nemoci nadále fungovat.
Alice v podání Jitky Schneiderové je racionální žena, která se postupně mění v bezbrannou holčičku. Velmi silný moment je ten, kdy se z dálky dívá na své nejbližší, kteří vyjadřují starost o ni, a zároveň ventilují své pocity z nastalé situace. Fyzickou, a hlavně psychickou oporou jí je partnerka v podání Zuzany Bydžovské, která ale současně usiluje o vlastní pracovní úspěchy. Zpočátku má velkou podporu i u syna (toho s velkou empatií hraje Daniel Krejčík), který ale situaci nakonec nezvládne. A byť si s dcerou (Yvona Stolařová) příliš nerozumí, je to právě ona, kdo se o Alici nejvíce postará.
Velkou roli zde mají i kostýmy Jany Hauskrechtové. Ty se totiž s postupující nemocí Alice proměňují. Zatímco titulní postava začíná v zářivě oranžovém kostýmku a přechází do světle žluté teplákové soupravy, další rodinní příslušníci se proměnují z různých odstínů hnědé a žluté do zelené, která na počátku inscenace barevně odlišovala pouze cizí osoby. I tímto vizuálním způsobem je nastíněno odcizením mezi hlavní hrdinkou a její rodinou kvůli zákeřné nemoci. Jana Hauskrechtová zvolila stejnou barevnou paletou i ve scénografii. Jelikož samotný prostor Venuše ve Švehlovce nabízí různé odstíny zelené, ladila Hauskrechtová interiér domácnosti do žluté.
Inscenace Pořád jsem to já (Still Alice) disponuje velmi silným tématem, které v hledišti zarezonuje opravdu u každého. Ať už je divák citově pohnutý z Alicina osudu, nebo vyděšený z toho, že i on nejspíš má Alzheimera, protože si v daný moment nedokáže zapamatovat několik informací. Hlavně si ale uvědomí, jak může být plnohodnotný život najednou křehký jako motýl a jak velkou roli v jeho životě hraje právě rodina.
