Osm tanečnic pod vedením Sabiny Bočkové a Johany Pockové z uskupení Pocketart hladce rozbije vaše představy o pohádkových postavách. V inscenaci Fairy Tales, která je uváděna v prostoru Jatek78, nejde o vyprávění pro děti před spaním, i když dětstvím a svými hrdiny z knížek a animovaných filmů se tvůrkyně inspirovaly. Zamýšlejí se obecně nad přijímáním různých sociálních rolí, které mnohdy přebíráme právě z fantazijních světů. O to důležitější je ale občas tyto role odložit a třeba si zařvat. Vytřást ze sebe stres. Nebo se spojit v rituálu a obejmout kolem ramen.
V inscenaci se prolíná téma hraní naučených rolí z pohádek i reálného života, jejich obracení naruby, stejně jako vyjadřování a hledání ženskosti – pokud něco takového vlastně je, neboť není představa „ženskosti“ sama o sobě sociální konstrukt? Jsme ale na divadle, takže se tu nepracuje s intelektuálním rozborem a sociologickými nebo psychologickými pojmy, ale s přirozeností, výrazem a emocemi. Je dokonce možná i vedlejší, jaké záměry za vytvořením tanečně divadelní inscenace stojí, pokud je sama o sobě dostatečně silná.
Stereotypy na kusy
Scénu tvoří obrovské šifonové závěsy, které bílou plochu uzavírají jako nekonečná nebesa princeznovské postele. To, co se z nich noří, však často spíš evokuje starého dobrého Lovecrafta. Scéna zůstává buď přirozeně osvětlena nebo ji light design barví do barbínovsky růžové či krvavě rudé – podle toho, jaká nálada v komunitě hrdinek právě panuje. Choreografky nebudují vztahy a příběh, předkládají ale barvité obrazy, jako kdyby se před divákovýma očima odvíjel divoký sen.
Dívky do něj vstupují pomalu a nesměle, přinášejí si funkční rekvizity – boty na podpatku. Jsou půvabné, ale svou princeznovskou tvář brzy odloží. Nejpozději ve chvíli, kdy tanečnice s vzezřením něžné Sněhurky přijde na jeviště se stříbrnou baseballovou pálkou, jako by se jí chystala rozbít slupku nevinnosti a otevřít cestu živočišnosti dřímající v nich všech. Ženy se v jedné z prvních scén například proměňují ve zvířecí postavy. Animální projevy vždy vzbudí smích a samy o sobě jsou osvobozující. Je to jeden z kroků k rozbíjení stereotypů o roztomilých poslušných princeznách, protože v každé dříme vnitřní zvíře, byť je někdy krotké.
Surrealismus nočních můr
Když se ženy spojí ve společném zanotování v mnohohlasé melodii, ve zpěvu, prochází celým jejich táborem síla. Pracují i s tématem bezpečného spočinutí, vytvoření společného hnízda, k jehož vyjádření jim slouží skutečné a doslovné ulehnutí pod čisté peřiny. Ale zpoza bělostných závěsů zase jiné performerky nakukují jako hlavy bez těl a začnou šířit atmosféru nadpřirozena.
Jednou z mých nejoblíbenějších scén je ta, kterou jsem si pro sebe pojmenovala jako „Noční můra“. Objevují se v ní jako nestvůry, které si třeba třetí nohu vytvoří pomocí umělé končetiny z figuríny nebo druhou hlavu použitím velikého zrcadla. Tereza Holubová má oboustranně tvarované zelené střevíce, které vypadají jako ploutve. Jitka Čechová nad sebou naklání zrcadlo a obdivuje se v něm opilá vlastním půvabem. Kdyby bylo položeno na zemi, mohla by se v něm utopit jako Narcis. Někdo se plíží jako krysa podél zdi. Tereza Lenerová prochází prostorem jako alfa, jako šelma, která nechce tajit vztek. A tak se vrší bizarní obraz za obrazem a performerky vklouzávají do kdysi pohádkových charakterů, aby z nich udělaly karikatury.
Female rage i hluboký vzlyk
Barvitou elektronickou hudbu má u mixážních pultů na starosti živě Lukáš Palán (s elektrickou kytarou) a Sára Vondrášková aka Never Sol (rozeznívající drsné vokály). Hudba útočí na nervy, je na mnoha místech kakofonická. Tančící těla se nechávají zlákat frenetickým rytmem a roztřást se tak, jako by se v nich probouzela nekontrolovatelná moc hadí síly. Tereza Holubová tančí na zemi s nohama zabalenýma v peřině jako Ariel s ploutví. Tereza Krejčová, která připomíná postavu Popelky, jde uklízet peřiny, co také jiného dělat. Ale tanečnice Karolina Graca v nich byla ukryta jako ve velkolepém kostýmu, a když přijde o tuto chloubu, propadá malomyslnosti. Je to jako neustálý odliv a příliv silných ženských emocí na ohromné škále od zuřivosti, která je dnes na jevištích i na sociálních sítích stále více ukazována a už se jí nebojíme, přes poddajnost, úslužnost až ke zklamání a zranitelnosti. Pomyslné masky si interpretky nasazují a odkládají, nebo možná objevují jednu pod druhou.
Berou na sebe obrazně podobu jiných pohádkových bytostí, ale pokud vás například minula éra disneyovek nebo nevíte přesně, kde se choreografky inspirovaly, nepoznáte je (to ale zřejmě nevadí). Jitka Čechová se mění v sexy svůdnici a Aneta Bočková v dobráckého psa. A do toho všeho začne burácet zcela klasický a noblesní Čajkovskij, ale dívky místo estetického tance propadají spíše do divokého běsnění. Když se skrze pózy, pózičky a vyvrácené emoce dostane všechna energie z rozlícených a rozžhavených těl, nastane i okamžik zklidnění. V závěrečné katarzi se ženy dvakrát za zpěvu i zvuku elektrické kytary pouštějí do kola, tedy skutečně do kolového tance, kterým se stvrzuje jejich sounáležitost a sesterství. Tento konec mi přijde trochu nastavovaný, možná by mělo mocnější účinek jen jedno sevřené provedení, ve kterém by se síla koncentrovala a naráz i pohasla.
Masky, tváře, mnohosti
Rolí hrajeme tolik a masek, které nosíme, je takové množství, že ani není možné všechny identifikovat, odložit nebo je porozbíjet. Je to také zbytečné, protože bez nich bychom ztratili schopnost civilizované koexistence a fungování ve společnosti, která z principu nějakou vnitřní strukturu a řád musí mít, jinak by vůbec nemohla existovat. Je tedy spíše úkolem člověka (nejen ženy) si být struktur vědom a uvědomovat si i existenci masek a sociálních rolí. Na jevišti pak tento průzkum dostává samozřejmě dramatickou podobu. Ženám ve Fairy Tales se podaří rozmetat obrazy pohádkových krásek a poslušných princezen, které čekají na vysvobození nebo se obětují lásce. Stále se však objevují tendence k regresi k některým z nich, třeba k oné poslušné naivce, která po ostatních uklízí.
Jak jsme mohli pochopit na diskusi, jež se odehrála po představení v rámci festivalu Malá inventura, jsou Fairy Tales jakousi metaforou přepisování vzorců. Autorky se snažily „přepsat“ příběhy, které je formovaly v dětství a které již nyní v životě nepotřebují. Pozor – to neznamená, že je nepotřebovaly tehdy nebo že jsou špatné! Jde jen o hledání alternativy a přirozený vývoj. Právě tak je potřeba uvažovat i o pohádkách. Říkají, že chtěly pracovat s jejich stereotypy a slovo stereotyp má samo o sobě dost negativní nádech. V pohádce to je ale princip, na kterém příběh stojí. Je tedy přirozené, že mají ustálené vzorce a jednoznačné charaktery, že je v nich jasně určena polarita dobra a zla, akce a pasivity.
Tak jako se dítě učí postupně uvažovat v souvislostech, opustí binární opozici dobra a zla ve prospěch porozumění složitostem světa. Pohádku pak už jako metaforický nástroj zjednodušeného poznání skutečnosti nepotřebuje, splnila svůj účel. Že člověk může uváznout v černobílém vidění nebo v jedné roli a poloze, která třeba byla po nějakou dobu bezpečná a pohodlná, není vina pohádky, ale spíše vliv společnosti.
Dalším cílem pak bylo hledání šťastného konce, happyendu, který by měl každý pohádkový příběh v moderním konceptu zakončit. Ačkoliv happyend je spíše doménou romantické literatury a filmu než pohádky jako takové (když vezmeme v úvahu bratry Grimmy nebo Andersena, úplně happily ever after to vždycky není…). Jak podotýkají, happyend může pro každého znamenat něco jiného. Oslovily různé ženy, aby jim samy řekly, jaký konec je podle nich šťastný a zazněla přání typu: svět, který nelimituje, svět, který podporuje, svět bez předsudků. Fairy Tales v závěru zobrazují společenství individualit, kde má každý, respektive každá svůj hlas, ale spojí se v jednom kruhu. Jaký happy end si přejete vy?
