Město v sutinách a jedna blikající lampa, zem otřásající se tlakovou vlnou. Tulák s živou slípkou v bytelné dřevěné kleci, s kufrem na tyči přes rameno. Kočárek. Takový je výchozí bod místy humorné a místy mrazivě aktuální klaunérie Pépe. Inscenaci, jejímž autorem je Bolek Polívka, nastudoval slovenský mim a performer Pavol Seriš s dcerou Julianou. Pozoruhodná směs klaunských fórků a hrozivé přítomnosti nevyhnutelné smrti se diváka zmocní postupně, právě tak jako se po malých krůčcích rodí přátelství dospělého klauna a malého dítěte. Až v závěru doceníme její skvělou dramaturgickou výstavbu, byť pointa nás může i strašit ve snu. K vidění je na dvou místech: v Brně v Divadle Bolka Polívky a v Praze v Divadle BRAVO!
Původní verze měla premiéru v roce 1974. Pantomima a klaunérie přitom bývají výsostně autorskými žánry, jejichž inscenace často vyrůstají a zanikají s jedním tvůrcem či tandemem. Je tedy velkou výjimkou, když je dílo předáno jinému umělci, navíc přes propast generací. Z hlediska žánru je Pépe více klaunérií než pantomimou: je založen na komickém typu klauna tuláka a jeho setkání s dítětem. Tyto dvě osamělé bytosti, které svedla náhoda, k sobě hledají cestu a objevují společně krásu okamžiku, radost a zábavné situace na troskách světa otřásajícího se pod nálety. Již v 70. letech minulého století muselo být pacifistické poselství inscenace působivé, dnes je však ještě silnější. Ani ty nejvtipnější situace a nezábavnější momenty nepostrádají memento smrti nakukující oběma hrdinům přes rameno. Ve vzduchu stále visí její přítomnost, a přesto – nebo právě proto – jde o inscenaci o houževnatosti, radosti ze života a nezlomné touze bavit se všemu navzdory.
Pavol Seriš měl k dispozici libreto i záznam z Československé televize, mohl se tedy opřít o předlohu, ale zároveň měl autorskou volnost dílo upravit. Aktualizovat ne jeho obsah, ale vložit do něj vlastní kvality performera, který je svůj a nemá zapotřebí kopírovat žádný vzor. Je jiným typem klauna než Bolek Polívka, s jinou vizáží i povahou. Zub času samozřejmě hlodá a doba se zrychluje – proto je stopáž ve výsledku kratší než originál. (I přesto se úvodní pasáže trochu „vlečou“, než divák pochopí dynamiku díla a přistoupí na to, že vstupuje především do času plynoucího v životě dítěte, které by mělo mít vše teprve před sebou.) Seriš také aktualizoval zhruba třetinu pohybového materiálu – využívá prvky párové akrobacie s dítětem, nové pohybové hry, motiv tance, žongluje.
Dva tuláci na válečném poli
Živý tvor na scéně – Pépe je totiž v úvodu zmíněná slepice – funguje jako katalyzátor odlehčení. Scénu tvoří stupňovitá konstrukce zakrytá bílými prostěradly a kusy látky, posetá množstvím útržků starých novin a časopisů. Také kočárek na jevišti je dobový. Úvodní situace s hlasem brečícího dítěte je více pantomimická, klaun se snaží vyzkoušet nejrůznější triky, jak halas utišit, avšak svou neobratností samozřejmě situaci ještě zhoršuje. Náhle se však ukáže, že v kočárku už není batole, ale odrostlé dítě: když se z něj vynoří ruka se zapalovačem, aby zoufalému klaunovi zažehla cigaretu.
A to už jsou první tři porušená tabu divadelního světa: pravá cigareta, živé zvíře (z brněnské farmy, odkud si slepičku performer půjčuje) a dítě v úzkém fyzickém kontaktu s dospělým. Přemýšlím, jak by celá inscenace vyzněla, kdyby dětská postava nebyla v příbuzenském vztahu k performerovi. Neměli bychom dnes i zde více požadavků, nechtěli bychom interakci zmírnit a některé scény vynechat? Představení mi do jisté míry připomnělo film Pan Tau a cesta kolem světa z počátku 70. let, kde hrála s Janem Werichem malá dětská zpěvačka Magda Hrnčířová. Jenže tohle není idyla. Tohle je válka.
Hledání společné řeči
Nesmělé snahy tuláka klauna o navázání komunikace s nedůvěřivým dítětem přetne první vzdušný poplach, oba se chopí plynových masek a ukryjí se za kulisami. Zdá se, že tato činnost je pro oba hrdiny každodenní rutinou, což je mrazivé. Pozvolnému navázání vztahu a prvním náznakům důvěry pomůže až slepice. Objeví se tekoucí voda, již dítě bedlivě střeží, ale nakonec dovolí, aby se osvěžila alespoň slípka. Situace je rozehraná jasně – mezi protagonisty stojí jazykové bariéra, proto občas zazní z klaunových úst slovo nebo věta, ale spíš jen pro pobavení publika. Některé dialogy se ovšem odehrávají v jazyce slepičím. Klasické klaunské triky zdůrazňující nešikovnost při oblékání nebo svlékání a manipulaci s předměty, někdy užitými absurdním způsobem (plynová maska se může proměnit ve sprchu), žertování o rozdílné výšce obou hrdinů, postupně se rozvíjející hra na honěnou, škádlení… Každý takový posun v pomalu budovaném přátelství v přesně vypočítanou chvíli naruší neúprosně další poplach a úder reality.
A následky se stupňují. Jednou dítě krátce omdlí, jindy si klaun tajně vylévá z červeného nosu krev. V zákulisí dojde k rychlé výměně klecí a hrdinové vytahují z úkrytu bezvládnou Pépe. Samozřejmě, že v tomto okamžiku bystrý divák už dokáže předjímat konec celé inscenace, který je silný a oprávněný, ale stačil by v něm jeden přehmat nebo přehrání, aby překročil únosnou mez. Klauni však zatím pochovají slepici v kočárku a celá situace je tak absurdní, že vyvolává úsměv.
Aby holčička klauna rozveselila, vleze si sama do klece místo Pépe. Klaun konečně zjistí, že děvčátko mluví anglicky, což mu ovšem vůbec nepomůže, protože jeho znalost se pohybuje na úrovni několika zmatených slov. A tak je gesto, výraz a pohyb těla stále ústředním jazykem. Dítě si nepamatuje své vlastní jméno, proto jej klaun pojmenuje Pepi. Pantomimická scéna, v níž se snaží vyprávět pohádku o muži, který sázel květiny a učil se je zalévat, aby nezvadly, opět přeruší nálet. Zvukový efekt vždy po krátké pauze nahradí veselý zvuk klavíru z původní hudební nahrávky, s urputnou snahou vrátit světu idylickou krásu a pohodu, i když není opravdová.
Profesionální souhra
Sbližování obou protagonistů pokračuje, chvíli oba vězí společně v jeho velkém kabátě, dělí se o pochoutku, již představuje suchý chléb, zahrají si badminton a dynamika akcí i radost z pohybu stoupá. Právě tyto pasáže jsou zřejmě nejnovější, vytvořené autenticky ze společných zkoušek otce a dcery, vyžadující profesionální souhru a dovednosti. Jde ovšem také o scénu poslední. Tedy předposlední – poslední obraz už je výjevem, který nesměle odkazuje k náboženské ikonografii. Čtenář si jistě domyslí sám…
Musím připustit, že k inscenaci jsem přistupovala s jistou skepsí, ale Pavol Seriš oživil spolu s dramaturgem Matějem Randárem a režisérem Danielem Bušem dílo, jemuž by ve výsledku nikdo těch padesát let nehádal. Skvěle si vede i Juliana, která je vedená k civilnímu herectví, aby zůstala dítětem. Zprvu nedůvěřivá, hledící na podivínskému muže s despektem a podezřením, zároveň s určitým tónem předčasné dospělosti (umí šetřit vodou, včas se ukrýt před náletem, chovat se obezřetně, …). Ale v přítomnosti dospělého muže si postupně víc a více dovoluje být plně dítětem, odložit zábrany světa, do kterého by měla teprve dospět, a prožívat bezstarostné chvíle hry. Serišův klaun se k dítěti nechová povýšeně, ale přijímá jej jako rovného parťáka, ačkoliv s velkou dávkou péče a opatrnosti. Ovšem rodičovský vztah do hry protagonisté nevpouštějí. Konečně – jděte se přesvědčit sami. Tahle protiválečná klaunérie rozhodně stojí za vidění.
