Poslední siréna je román finské literární vědkyně Iidy Turpeinové, která ve své prvotině oživuje dávno vymřelého živočicha – mořskou krávu. Vypravte se prostřednictvím knihy do doby, kdy bylo toto podivuhodné zvíře objeveno a po pár letech také vyhubeno. Poutavý příběh o vymírání živočišných druhů a lidské nevědomosti.
Představte si, že jste v přírodovědném muzeu, kde se procházíte kolem koster nejrůznějších živočichů. Některé nejspíš přejdete bez povšimnutí, jiné vás zaujmou natolik, že si přečtete informační ceduli nebo si je vyfotíte. Myslím, že právě to by se dělo u Stellerovy mořské krávy, jejíž kostra nás provází celým příběhem. Toto pozoruhodné zvíře o délce třiceti stop, které si mořeplavci pletli s mořskými pannami (proto se jim někdy přezdívá sirény), si v klidu žilo v Beringově moři, dokud nepotkalo člověka… A 27 let po objevení tohoto mořského savce už můžeme ometat jen jeho kosti.
Román Poslední siréna je vyprávěn prostřednictvím několika dějových linií, které se odehrávají v různých historických obdobích. Příběh začíná i končí v helsinském přírodovědném muzeu, kde návštěvníci obdivují kostru, která dětem připomíná dinosaura. Velké zvíře, jež nikdy nespatřili a ani už nespatří. Dokáže nás to ale ještě dneska mrzet?
V první částí knihy se retrospektivně vracíme do roku 1741 a stáváme se součástí Velké severní expedice, jejíž cílem je najít námořní cestu z Asie do Ameriky. Součástí posádky je i přírodovědec G. W. Steller, díky němuž se tato výprava zapíše do historie, přestože americké pevniny nikdy nedosáhnou. Zato objeví dosud nepoznaný živočišný druh, který je svým masem zachrání na opuštěném ostrově, kde posádka ztroskotá.
V druhé části románu sledujeme osudy rodiny guvernéra Furuhjelma, který dostane na starost úřad ruské Aljašky. Ocitáme se v druhé polovině 18. století, kdy se těší oblibě kožešinové výrobky a některé živočišné druhy už jsou minulostí. Poprvé si člověk uvědomuje, že on sám může zapříčinit úplné vyhynutí zvířete. I na tom se dá ale vydělat a guvernér potřebuje nový zdroj příjmu. Lišky a tuleni už jsou pro svoji kožešinu téměř vybití, a tak zatouží po ostatcích mořské krávy, která před sto lety vymizela z moří. V poslední části, zahrnující období od roku 1861 až do současnosti, autorka popisuje zajímavý fenomén sběratelství.
Poslední siréna, v originále vydaná v roce 2023, se ve Finsku stala bestsellerem. Autorka Iida Turpeinová se zařadila k dalším spisovatelům, kteří propojují vědecké poznatky s literaturou, a tvoří tak klimatickou fikci. Díky tomu danou problematiku nenásilně popularizují ve společnosti, což je zajisté chvályhodné. Pak už jenom záleží, jestli stránky knihy v lidech zarezonují, nebo se to mine účinkem.
Pro mě byla Poslední siréna spíše jen zajímavý historický výlet za živočišnými druhy, jež nám naši předci nedopřáli poznat. Ačkoliv se jedná o velmi smutné téma, v podání Turpeinenové ve mně nevyvolalo žádné velké emoce. Její způsob vyprávění mě chvílemi nudil, i když se mi líbilo, že autorka nabídla perspektivu několika postav napříč staletími. Také oceňuji, že explicitně neviní člověka a nemoralizuje. Pouze na danou problematiku poukazuje a nechává čtenáře, ať si na to udělá názor sám.
