Člověk může být cizincem nejen v zahraničí, ale i ve vlastní zemi, sociální bublině, rodině či dokonce ve svém těle. Kdo ve skutečnosti jsme, kam patříme a proč se stále odcizujeme? Tyto otázky si kladli tvůrci při přípravách nové performance Cizinec, kterou Losers Cirque Company od prosince loňského roku uvádí v branickém Divadle Bravo.
Losers Cirque Company v loňském roce dovršili deseti let svého fungování a toto kulaté jubileum se rozhodli oslavit novým projektem. Při té příležitosti přizvali ke spolupráci italskou performerku Firenzu Guidi, jež v Česku sice režírovala poprvé, ale její práci mohli tuzemští diváci vidět už před několika lety v rámci Letní Letné, když zde vystupoval velšský soubor NoFit State Circus. S očekáváním se tedy začalo pohlížet i na tuto mezinárodní spolupráci a nejen nadšenci do nového cirkusu byli zvědaví, jaké prvky, myšlenky a pohledy na současnou tvorbu a společnost přinese tato cizinka do české kotliny.
Na Cizinci se ale nakonec ukázalo, že se česká tvorba ve finále příliš neliší od evropské produkce a dokáže být kosmopolitní. Soubor je navíc sám o sobě dost pestrý. V jediném, v čem se snad může Cizinec od dalších „loserovských“ performancí lišit, je míra temperamentu. Guida vytvořila svět, který je hodně intenzivní a tento pocit umocňuje také živě interpretovaná hudba Kirilla Yakovleva. Cizí lidé se v něm mísí a následně splývají ve vášni a žhavých pohybech při tanci na diskotéce. Jindy je divák zase svědkem mileneckých roztržek. V obou případech je ale vše hnáno až do agresivity a animálnosti.
Negativní pocity se nevyhýbají ani tišším momentům, ve kterých se řeší například pokus o sebevraždu a pocity osamění. Guida tak nastavuje zrcadlo realitě, která sice pulzuje mládím, nevázaností a hudebními beaty, ale ve výsledku mnoho radosti a pospolitosti neukazuje. Cizinec tak nadále zůstává osamělým jednotlivcem, třebaže je přijat společností bez předsudků, protože všichni řeší sebe a nemají čas se zaobírat druhými.
Stejně jako jsou roztříštěné charaktery postav, je nejednotná i samotná koncepce. Byť se totiž tato performance Losers Cirque Company zpočátku tváří, že má děj, divák brzy pochopí, že hledat ve sledovaném nějakou větší příběhovou souvislost by bylo zbytečné. Úvodní sekvence sice skrze queer postavu (ztvárňuje Taro Tamura), symbolizující jinakost, přivádí další performery a také diváky do jednoho bytového domu či hotelu, aby se však posléze rozbila do pelmelu scének a akrobatických čísel, které se po dobu 70 minut více či méně opakují. Tím také začíná série neustálých přestaveb, ve kterých hrají velkou roli zrcadla, vana a light design Michaela Bláhy.
Samotní performeři Ester Josefina Vandasová, Tomáš Vacek, Michaela Kadlčíková, Petr Dlugoš, Kristýna Stránská, Petr Dvořák, již zmiňovaný Taro Tamura a Michal Pribylinec, který se rovněž podílel na skladbě Alabama Sky, jsou ve skvělé kondici a předvádí bezchybné taneční a akrobatické kreace. Divák proto může například vidět tanec na šálách, cyr wheel, žonglování s kruhy či ekvilibristiku. Pohyb doprovází vedle hudby částečně i slovo, které ale ve všem to hemžení spíše zaniká, a není tak nositelem myšlenky. Tato výsada je zde přiřčena jen samotnému tělu.
Novinka Losers Cirque Company Cizinec vedle precizně zvládnutých pohybových a akrobatických prvků a tolerance přináší i situace, které divákům svou negativitou a agresivitou nemusí být příliš příjemné. A to i přes vědomí, že taková není jen tato show, ale i sám život.
