Již přes deset let pořádá Musica Florea letní představení na své venkovní divadelní scéně Florea Theatrum. Převozné dřevěné divadlo vyrobil souboru na zakázku restaurátor a kunsthistorik Jiří Bláha ve spolupráci s architektem Václavem Krajcem. Každé léto se toto divadlo postaví na dvoraně pražské HAMU, kde se publikum může těšit na opery a taneční představení z dob od baroka až po preromantismus. Letos v červenci soubor uvedl Bononciniho barokní operu Camilla a pár dní nato představil projekt Bach Dansant: Roztančené Bachovy orchestrální suity o čtyřech obrazech.
Hudební soubor Musica Florea společně s tanečním uskupením Epochal Dances tak nabídli divákům výjimečnou podívanou – často hrané Bachovy orchestrální suity, dokreslené nepříliš často viděnými druhy tanců, vybídly publikum, aby se do skladeb zaposlouchalo novýma „tanečníma“ ušima. Čtyři Bachovy orchestrální suity BVW 1068, 1067, 1066 a 1069 byly pojaty jako čtvero ročních období: Podzim (Oslava sklizně), Zima (Maškarní bál), Jaro (Čas lásky) a Léto (Oslava radosti). Každá z částí navíc obsahovala pět tanců, a tak osmičlenný taneční tým (Veronika Rehbergerová, Barbora Šímová, Barbora Treichelová, Blanka Wernerová, Ladislav Beneš, Lukáš Blažek, Vojtěch Jansa, Miroslav Stehlík) předvedl dvacet tanečních miniatur. Choreografie bezmála dvouhodinového představení byla velmi detailně propracovaná. Výkony tanečníků, jejich výdrž i paměť, byly obdivuhodné.
Taneční choreografie se zhostily Veronika Rehbergerová a Helena Kazárová, jež byla zároveň i dramaturgyní a režisérkou celého představení. Choreografickou práci si dámy rozdělily napůl. Ačkoliv jejich taneční „rukopisy“ jsou rozdílné, jak zmínily samy tvůrkyně proplouvání mezi jednotlivými částmi bylo plynulé. Klasické romantické zápletky a tance na maškarních bálech se mísily s nečekanými a hravými obrazy, v podzimní části tak tanečníci například pouštěli draky. To vše v dobově laděných kostýmech, které pro představení navrhla Mária Fulková. Úzká spolupráce mezi choreografkami a kostýmní výtvarnicí se očividně vyplatila.
Určité rozdíly mezi autorskými rukopisy bylo možné vysledovat spíše intuitivně. Zejména v první polovině večera bylo patrné, že Helena Kazárová dbá na historickou přesnost barokních tanečních forem, zatímco Veronika Rehbergerová se vydala do volnějších formací, tanečních her, a s dobovou konvencí si pohrává velmi svěžím způsobem. Taneční suita jako hudební forma sama předurčuje dynamiku choreografie, která z ní vychází, jednou z charakteristik suity například je střídání rychlých a pomalých tanců, což ovlivňuje náladu jednotlivých čísel. Choreografie však nevykreslovaly plesové scény s řadou přesně provedených tanců. Naopak, diváci mohli sledovat taneční společnost v nejrůznějších situacích – drobná milostná vzplanutí, žerty či škádlení.
Bachovy orchestrální suity zahrála Musica Florea důrazně a s citem. Ouvertury k suitám, které byly provedeny čistě instrumentálně, zněly mohutněji, v navazujících tancích hrál soubor coby citlivý korepetitor sólistů. Umělecký vedoucí souboru Marek Štryncl, který jako tradičně dirigoval nebo spíše tančil zpoza svého violoncella, velmi výrazně a precizně udával nejen tempa a dynamiky, ale i svými pohyby zdůrazňoval frázování a doby tak, aby ještě podnítil taneční spád hudby. Malý taneční soubor byl proto hudbou vždy podpořen, nikdy „převálcován“.
Běžně se na letní scéně Florea Theatra setkáváme s novodobými premiérami polozapomenutých děl. Představení Bach Dansant však bylo unikátní i tím, že šlo o čistě autorský projekt. I jiní Bachovy současníci skládali taneční hudbu, suity byly populární formou po celou dobu baroka. Bylo však příhodné, že tímto projektem jsme si mohli zároveň připomenout právě 340. výročí narození Johanna Sebastiana Bacha.
