Remake dánského oscarového filmu zasazený na Jižní Moravu? Přičemž světovou hvězdu Madse Mikkelsena nahradí Hana Vagnerová? Zní to odvážně a vlastně i docela šíleně. Ale světe div se, ono to nějak funguje.
S Dánským královstvím má Česko kromě lásky k hokeji ještě jednu společnou zálibu. Tou je alkohol v jakémkoliv množství a podobě. Jedno, dvě piva, k tomu slivovičku (jen tak na chuť) a člověk se najednou cítí příjemně uvolněně. Další runda pak dokáže rozvázat, ale i pořádně zamotat jazyk. A když se to přežene, následky mohou být všelijaké…
Snímek Chlast renomovaného dánského režiséra Thomase Vinterberga, který získal v roce 2020 Oscara za nejlepší cizojazyčný film, se nyní dostal do rukou českým tvůrcům. Respektive, abychom byli přesní, do rukou česko-slovenským tvůrcům. Snímku se totiž ujal slovenský režisér Rudolf Biermann (Válka policajtů, Sviňa), který do hlavních rolí obsadil herečky Hanu Vagnerovou, Judit Pecháček, Alžbětu Ferencovou a Zuzanu Bydžovskou.
Čtveřice kamarádek, lehce vyhořelých a životem zklamaných středoškolských učitelek, se rozhodne pro razantní krok. Rády by ověřily teorii norského vědce, který tvrdí, že se člověk rodí s nedostatkem alkoholu v krvi. A že lidské tělo nejlépe funguje při udržování konstantní hodnoty půl promile. Martina (Hana Vagnerová) se tak se svými kamarádkami / kolegyněmi pouští do neobvyklého experimentu.
S přijatelnou hladinkou si každá připadá veselejší a uvolněnější. Hodiny ve škole se stávají zábavnější – i pro jejich žáky – a celková duševní i rodinná pohoda se postupně zlepšuje. Nic se ale nemá přehánět. Alkohol je možná zábavný sluha, ale špatný plán. A tento experiment má i druhou stranu mince.
Snímek má značně pomalý rozjezd a ani po několika minutách si svou reputaci nenapraví. S výjimkou výborné hudby bohužel nabídne pár strojených rozhovorů (hlavně Martiny a jejího manžela), nezáživnou scénu s nápadem experimentů, product placement a pár dalších, lehce vykleštěných momentů. Jenže stejně jako postavy se i celý film promění s první kapkou alkoholu. Děj, a hlavně herečky ožijí. Všechno začne být veselejší, barevnější a lidštější. Z nudných pasáží se přechází do zábavných scén večírků (skvěle nasnímaných kamerou Martina Štrby) a momentů, kdy je čtveřice kamarádek o samotě a kdy může každý z jejich představitelek ukázat svoje kvality.
Chemie mezi protagonistkami je opravdu silná (což ostatně potvrdily i samy herečky na tiskové konferenci k filmu). Všechny čtyři podávají dobrý a uvěřitelný výkon, nejvíce přitom vyniká Zuzana Bydžovská, jež si podmaní diváky každým slovem i gestem. Byl bych překvapený, kdyby jejich výkony nedaly aspoň na nominaci na Českého lva.
Ke snímku Pod parou jsem přistupoval s určitou dávkou skepse a jsem rád, že mě dokázal vyvést z omylu.
Ve druhé polovině film graduje. Ne tak v humoru, byť zde své místo má, ale spíše v dramatických scénách. Pojednává o nespokojenosti v životě a o následcích svých rozhodnutí. I když je hlavním prvkem alkohol, tak veškeré „zábavné“ scénky záhy získají hořkou pachuť. Děj se vyostřuje a pomalu spěje do nevyhnutelného konce v kulisách vinic, přírody i města Mikulov. Jako celek je snímek nakonec dobře uchopený, do jisté míry i díky tomu, že hlavní příběhová linka zůstává stejný jako u dánské předlohy.
Musím přiznat, že české kinematografii příliš nedůvěřuji. Tuzemskou tvorbu představují zejména romantické komedie stavící na nerealistickém základu, s podivnými postavami a jejich ještě podivnějšími starostmi. S určitou dávkou skepse jsem tak přistupoval i ke snímku Pod parou a jsem rád, že mě dokázal vyvést z omylu. Ač se to zdá jako zdánlivě nepravděpodobné, přenesení Chlastu do českých reálií dopadlo dobře. Severský originál je kvalitní a citlivou podívanou a Rudolf Biermann z jeho české modifikace dokázal vytěžit maximum.
