Umělecký svět působí na nezasvěcené pozorovatele idylicky, protože takto je jim předkládán samotnými tvůrci v médiích, televizi či v kině. Oslňuje a vyvolává touhu stát se jeho součástí. Jen málokdo si dovolí připustit, že zrovna toto prostředí bývá zamořeno silnou toxicitou. Své by o tom mohly vyprávět Judy Garland, Natalie Wood, Marilyn Monroe a také představitelka Hedy Gablerové z inscenace Činoherního klubu nazvané Heda Gablerová – naostro.
Právě v této novince rozkrývá úspěšný divadelní a filmový režisér Jiří Havelka, jenž má současně nemalé herecké zkušenosti, pozadí zrodu filmového díla. Přestože je Havelka obvykle autorským tvůrcem, v poslední době si čím dál častěji nachází cestu k inscenování dramat jiných autorů. Ať už to byl Rudolf Medek a jeho Plukovník Švec, Bitva o Hernaniho Victora Huga, nebo Čechovův Racek. Zároveň si Havelka pokaždé ponechal prostor pro své vize. V případě Ibsenovy Hedy Gablerové za něj tuto práci již částečně udělala britská dramatička Nina Segal, která ji zasadila do filmových reálií, ve kterých se má původní děj odehrát.
Uznávaný skandinávský režisér chce natočit Hedu Gablerovou a titulní roli má ztvárnit americká pohasínající hvězdička teenagerských komedií, která do Norska utekla nejen za prací, ale také před svými problémy. Mimo to se snaží najít samu sebe i skutečné herecké „ono“. Na place i mimo něj je pak konfrontována nejen se severským prostředím, povahou jeho obyvatel, ale také s odlišným způsobem práce. Režisér Henrik totiž nedisponuje žádným scénářem, zato od všech vyžaduje totální nasazení a od herců také maximální autenticitu. A to je jedno z témat, se kterým Havelka v Činoherním klubu pracuje.
Pomáhá mu v tom také scéna Dády Němečka, jež je postavena z falešného pozadí krajiny a hereckých karavanů, kterým postupně mizí čtvrtá stěna. Následně se z prostoru začnou vytrácet také divadelní pravidla a postupně se stírá i rozdíl mezi realitou a fikcí, neboť je potřeba najít onu kýženou pravdu.
Kdo z režisérů někdy urputně nehledal opravdovost na jevišti či před kamerou a nekřičel na herce stejně jako Henrik: „Nevěřím! Znovu!“ To ale není případ této inscenace, protože divák zde autenticitu rozhodně najde. Občas mu ji ale bohužel kazí technika. Promluvy na porty vyznívají v tomto případě překvapivě méně pravdivě, byť jsou tvůrci většinou užívány k prohloubení intimity. Možná to v tomto komorním prostoru nezafungovalo i proto, že hlasitost techniky na mnou navštíveném představení byla mnohem vyšší než samotné projevy herců.
Vyhasínající hvězdičku ztvárňuje Marta Dancingerová, která má nelehký úkol. Musí balancovat mezi hollywoodskou povrchností, americkou náturou, osobními problémy, sebezničením a pravdivostí. To se jí ovšem daří s překvapivou lehkostí, čímž vytváří zajímavý a hlavně reálný kontrast k ostatním členům štábu. Největší rozdíl je patrný mezi ní a Janem Hájkem coby introvertním, intelektuálním režisérem despotou Henrikem, který se rozhodne sehrát rovněž roli doktora práv Bracka a který vhání herce do sebezničujících misí za pravdu.
To se stane osudným protagonistovi Hedina milence Ejlerta, kterého hraje hostující Jan Grundman ze Švandova divadla. Grundman zde podává přesvědčivý výkon, u kterého si divák až posteskne, proč se mu stejných příležitostí nedostává na jeho domovské scéně. Ego poměřujícího Jorgena hraje suverénně Viktor Zavadil. Vtip nepostrádá herečka Tea v podání Romany Widenkové, jež je zároveň koordinátorkou intimity a psycholožkou. Zajímavou figurkou je asistentka režiséra Berta v podání Lucie Žáčkové. Byť jsou tito lidé diváky často přehlíženi, Žáčková svůj prostor maximálně vyplnila a ohromila vnitřním nábojem a příběhem matky samoživitelky, jež zase odkazuje k tématu mateřství v Ibsenově Hedě.
Heda Gablerová – naostro je přehlídkou podařeného herectví a další promyšlenou a hravou režií Jiřího Havelky, jenž chytře experimentuje v současném textu Niny Segal a divákům nabízí v téměř dvouhodinové inscenaci další a další roviny příběhu o ženě herečce a její sebehodnotě.
