Uvedení sci-fi snímku Mickey 17 provázela nemalá očekávání. Scénáře i režie se totiž ujal Pong Čunho, kterého si většina diváků spojí především s veleúspěšným Parazitem. Čím si tento jihokorejský tvůrce získal uznání kritiky i publika po celém světě? Klíč k jeho úspěchu spočívá v několika prvcích, které představíme na následujících řádcích.
Jihokorejská kinematografie si k oslavě svého stoletého výročí – započatého snímkem Righteous Revenge z roku 1919 – nemohla přát symboličtější dárek než Parazita. Film z roku 2019 se spolu se svým režisérem Pong Čunhoem nesmazatelně zapsal nejen do dějin jihokorejského, ale i světového filmu, když o rok později získal hned čtyři Oscary. A ačkoli významná mezinárodní ocenění si do té doby odnášeli i jiní jihokorejští tvůrci, právě Parazit se stal prvním filmem z Jižní Koreje (a zároveň vůbec prvním neanglicky mluveným snímkem), který získal Cenu Akademie za nejlepší film roku.
Tak mimořádného úspěchu se Pong Čunhoovi podařilo dosáhnout díky skloubení kvalitní filmařiny, smyslu pro detail a komentáře společenského dění. Tyto prvky se objevují napříč celou jeho tvorbou, avšak právě v Parazitovi je – s již dlouholetými zkušenostmi – dovedl k dokonalosti. Vystihnout skutečně veškeré prvky v několika větách by bylo nemožné (už jen samotný Parazit inspiroval řadu obsáhlých analýz), vybrali jsem však ty stěžejní, které spoluvytvářejí onu komplexní a oceňovanou mozaiku Pong Čunhoova stylu.
Nedokonalí hrdinové
Základem každého dobrého příběhu jsou postavy. A u tvorby Pong Čunhoa to platí dvojnásob. Jihokorejský tvůrce připravuje své scénáře již s konkrétními herci v hlavě. Jejich úsudek a případné přijetí role je tedy často zásadní. Největší důvěru tímto způsobem vložil například do herce Song Kanghoa, který se stal klíčovou tváří v celé řadě jeho filmů.
Neméně důležitá je poté i samotná konstrukce postav. Pong Čunhoovo pravidlo je přitom jasné: vytvořit je co nejuvěřitelnější. V praxi to znamená ukázat je nejen s jejich přednostmi, ale především i s jejich chybami. A už vůbec je nerozřazovat na „dobré“ a „špatné“. Nic by na tom nezměnil ani samotný Chris Evans, obvykle spojovaný s výrazně kladnou rolí Kapitána Ameriky. O to překvapivější je jeho pozdější přiznání v roli Curtise ve snímku Ledová archa. Stal se z něj následně padouch? Ne. Ale rozhodně také není, navzdory určitému pochopení, takovým hrdinou, za jakého ho do té doby diváci i ostatní postavy příběhu považují. V Pong Čunhoově tvorbě tak nejčastěji sledujeme nedokonalé, avšak lidské a často morálně nejednoznačné charaktery, které se musejí přizpůsobit nepříznivým okolním podmínkám. Ostatně jako ve skutečném životě.
Na této nedokonalosti postav Pong Čunho staví i jeden ze svých opakujících se motivů: chybný úsudek, známý také z tvorby Alfreda Hitchcocka. Právě chybný úsudek v úvodu Mutanta připraví hlavního hrdinu o dceru. Ve zmatku po útoku monstra totiž popadne za ruku cizí dítě v domnění, že je to jeho vlastní. Chybný úsudek je i tím, co přivádí lidstvo do apokalyptické reality Ledové archy. Světové mocnosti v boji s globálním oteplováním vypustí látku určenou k ochlazení planety, která ale způsobí novou dobu ledovou. Stejně tak se pak přeživší ve filmu mylně domnívají, že je svět mimo vlak již navždy neobyvatelný. V Parazitovi naopak postavy zneužívají chybný úsudek ve svůj prospěch, aby se infiltrovaly do bohaté rodiny. A nečekanou a zásadní roli sehraje chybný úsudek také v Matce – více je však lepší neprozrazovat.
Očekávejte neočekávané
Stejně hravě však Pong Čunho přistupuje i k žánrům či dalším známým prvkům filmového vyprávění. Proti zavedeným pravidlům se rozhodl jít už v roce 2003 kriminálním filmem Pečeť vraha (známým též jako Vzpomínky na vraždu). Ačkoliv byl příběh inspirován skutečnými událostmi, provázely ho před premiérou pochybnosti. V tehdejší jihokorejské kinematografii totiž převládaly romantické komedie se šťastnými konci. A i v rámci detektivního žánru bylo nezvyklé, aby vyšetřovatel pachatele nedopadl nebo ho vůbec neodhalil. Navzdory doporučení změnit konec ale Pong Čunho odmítl ustoupit, načež mu kritické i divácké ohlasy daly za pravdu.
Podobně netradičně přistoupil i ke kaidžú žánru ve snímku Mutant. Filmy o přerostlých monstrech nebyly v Koreji zvlášť populární, přičemž klasická žánrová šablona počítala a dodnes počítá s dramatickým uvedením (nejlépe za bouřlivé noci) gigantického netvora a postupným odhalováním jeho původu. Pong Čunho ale zvolil opačný přístup; původ monstra nepříliš velkých rozměrů je divákovi známý hned na začátku. Své běsnění pak započne už po třinácti minutách snímku – za denního světla a bez dramatických oklik.
A proč je zvrat v Parazitovi, odhalující tajemství vily, natolik působivý? Nejenže výrazně mění žánr i vyznění celého filmu, ale také překvapuje svým umístěním; přichází přesně v polovině. Klasická vyprávěcí struktura přitom bývá rozdělena na tři části: expozici (zhruba 30 minut), konfrontaci (60 minut) a rozuzlení (dalších 30 minut). Příběh se mezi jednotlivými dějstvími přesouvá za pomocí tzv. dějových obratů. Pong Čunho ale tuto stavbu vědomě a efektivně rozboural, a to navíc s precizností sobě vlastní. Dějový obrat ve formě zvratu se v jeho scénáři totiž nachází přesně na 71. straně ze 141.
Nejen vizuální detaily
Jedním z charakteristických a oceňovaných prvků tvorby Pong Čunhoa je i jeho smysl pro vizuální detail. Ten je přítomný napříč celou jeho filmografií, avšak nejvýrazněji se projevuje právě v Parazitovi. Snímek se stává učebnicovým příkladem zlatého filmového pravidla „ukaž, nepopisuj“. Prakticky vše má zde své významové opodstatnění, počínaje samotným rozmístěním obydlí jednotlivých postav. Není tak náhodou, že vysoce postavená rodina bydlí v luxusní vile, jež se zároveň nachází vysoko na kopci; že střední třída bydlí v bytě, z něhož díky částečnému umístění nad zemí stále vidí denní světlo, ale druhou polovinou jsou pod zemí; a že hierarchicky nejníže postavení bydlí neviděni a bez jakéhokoliv světla v podzemí.
Díky takto specifickým lokacím je pečlivě vybrané také rozmístění schodů. Každý pohyb je po nich záměrný – postava, jež vychází po schodech nahoru, se zpravidla může v blízké době těšit svému přilepšení či šplhá po hierarchickém žebříčku. Sestup po schodech dolů naopak symbolizuje přesný opak.
Vizuálně Pong Čunho vyobrazuje také hlavní motiv Parazita, tedy střet rozdílných společenských tříd. Hlava bohaté rodiny Paků nejednou mluví o „překračování hranic“ – a tyto pomyslné hranice se ve filmu vyskytují i doslova. Nejčastěji v podobě zdí, skleněných ploch či jiných objektů v pozadí. Vždy zcela přesně znázorňují, zda daná postava svoji hranici překročila či nikoliv.
Naprosto mistrovskou ukázkou vizuálního perfekcionismu Pong Čunhoa je pětiminutová montáž, v níž diváci sledují postupné vystrnadění původní hospodyně z vily. Sestává přesně ze šedesáti záběrů, přičemž některé z nich se vzájemně zrcadlí – vždy s přesným rozestupem 23 záběrů mezi sebou. Zrcadlen je mimochodem také zcela první a poslední záběr ve snímku, což podtrhuje poselství příběhu o jisté zacyklenosti. Režisér pak do pětiminutové montáže ukryl i několik filmových odkazů, mimo jiné na Alfreda Hitchcocka a jeho slavné Psycho (1960), které společně s dalšími díly mělo na tvorbu Parazita největší vliv.
Nejsou to však pouze vizuální detaily. Pong Čunho rád ukrývá významy do nejrůznějších aspektů jeho příběhů. Příkladem je opět hlavní rodina z Parazita a jejich křestní jména. Ta jako jediná v příběhu obsahují slabiky ki a čchung. (Kitchek, Kiu, Kidžong a Čchungsuk), tedy části názvu snímku v korejském originále – Kisengčchung.
Za hranou fikce
Co povyšuje Pong Čunhoovu tvorbu nad „pouhou“ řemeslně precizní podívanou, je její skutečný přesah. Ačkoli sleduje osudy smyšlených postav, zasazuje je vždy do reálného sociálního, politického, historického i ekonomického kontextu. Tematické roviny jeho filmů se přitom většinou nepozastavují jen u hranic Jižní Koreje – nesou univerzální platnost a dokáže se s nimi ztotožnit divák kdekoliv na světě. Typickým příkladem je například téma sociálních nerovností a rozdílů mezi společenskými třídami.
Taková zaměření přitom nejsou náhodná. Pong Čunho patří ke generaci jihokorejských tvůrců označované jako „386“ – tedy k lidem, kteří se narodili v 60. letech 20. století a sehráli klíčovou roli v demokratickém hnutí v 80. letech. Vyrůstali v době vojenské diktatury prezidenta Pak Čonghuiho, přičemž právě tato generace se výrazně podílela na odporu vůči režimu. Svůj protivládní postoj, zájem o společenské problematiky či tehdy cenzurovanou zahraniční popkulturu pak proměnila nejen v sérii veřejných protestů, ale také v umělecké výrazy – mimo jiné ve filmové tvorbě.
Mezi snímky, které nejvíce odkazují na skutečné události, pak bezpochyby patří Mutant. Zároveň však představuje jistou výjimku – většina narážek v něm bude srozumitelná především jihokorejskému publiku. Už samotný úvod filmu a vznik ústředního monstra odkazuje na takzvaný McFarlandův incident z roku 2000. Tehdy Albert McFarland, pracovník márnice na americké základně v Soulu, nařídil svému korejskému asistentovi, aby do kanalizace vylil 480 lahví formaldehydu. Tato toxická látka se však dostala až do řeky Han – hlavního zdroje pitné vody pro přibližně deseti milionů obyvatel.
Okolnosti vzniku monstra i následný přístup vlády k řešení celé situace odkazují na skutečné události z jihokorejské historie. Konkrétně na případy, kdy se zodpovědnost za katastrofy způsobené lidskou nedbalostí přehazovala na druhé. Fiktivní látka Agent Yellow, kterou vláda ve filmu plánuje rozprášit u řeky Han s cílem zlikvidovat údajné monstrum, pak slouží jako přímý odkaz na skutečný Agent Orange – chemikálii používanou během války ve Vietnamu, jíž se zúčastnili i jihokorejští vojáci. Tento herbicid měl ničit vegetaci, a tím i skrýše nepřítele, nicméně jeho účinky se fatálně podepsaly na zdraví všech, kdo s ním přišli do styku – bez ohledu na to, na které straně konfliktu stáli.
Jistou ironií ve výsledku pak je, že za poukazování na nedostatky státní správy a otevírání citlivých politických témat byl v minulosti – spolu s tisíci dalších jihokorejských umělců – Pong Čunho zařazen na tehdy tajný vládní seznam nepohodlných osob. Avšak právě tehdejší prezident Mun Čein, pod jehož vedením byla tato černá listina odhalena, později veřejně pogratuloval k historickému úspěchu Parazita díky získaným Oscarům. Dnes už fanouškům i kritikům nezbývá než s napětím čekat, s čím oceňovaný režisér přijde příště.
