Z posledního ročníku filmového festivalu v Cannes si španělsko-francouzský snímek Sirat odnesl cenu poroty i pověst nejoriginálnějšího filmu s budoucím statusem kultu. Už to je samo o sobě slušné lákadlo, proč se vypravit do kina. Nejprve si však přečtěte o všech „ale“, která jsme na tomto festivalovém hitu našli.
Oliver Laxe má zřejmě rád dlouhé pochody pouští. Ostatně to dokázal už ve svém prvním snímku Mimózy, jemuž porota festivalu v Cannes v roce 2016 přiřkla cenu Týdne kritiky. Také jeho nejnovější dílo Sirat se věnuje jednomu dlouhému putování. Tentokrát jej však podbarvil rave hudbou, která má až hypnotický dopad. Buď vás nakopne a vy se přistihnete, jak si podupáváte do rytmu, anebo unudí k smrti.
Otec se synem přijíždí na divokou rave party uprostřed marockých hor a shání se po své dceři / sestře, kterou už přes pět měsíců neviděli. Přidávají se ke komunitě postarších techno nomádů, kteří odjíždí z akce přerušené politickým převratem v zemi hluboko do pouště na další seanci progresivní rave music. Luis (Sergi Lopes) a jeho syn (Bruno Núñez) se nevzdávají naděje a doufají, že tam by mohli na svou příbuznou konečně narazit. Čeká je ale nemilosrdná a špinavá cesta za zvuku věčně dunící hudby, která dokáže pohnout i skálou.
Sirat je do morku kosti festivalovým snímkem. Artovým počinem, který dokonale zapadne na taková místa, jako je Cannes nebo Karlovy Vary. I když by se z popisu výše mohlo zdát, že půjde o silný snímek, musím přiznat, že mě absolutně minul.
Film lze rozdělit na dvě části. V té první se jen tančí a putuje stále stejnou krajinou, děj se nikam neposouvá. Druhá polovina jako by chtěla všechno dohnat, ale místo aby vyznačila trasu pro dějovou linku, snaží se diváka až lacině šokovat. Jenomže pokud vás film nezaujme v první, jednotvárně pojaté hodině, je vám osud všech postav v té druhé tak trochu jedno.
Nejvíce jsem byl rozladěn tím, že Laxe v ději absolutně nepracuje s převratem v zemi. Ten je nastíněn jen příjezdem armády, projížděním kolony aut a zmatenou neorganizovanou frontou na benzinové pumpě. Pak už tahle linka nemá co říct a z příběhu vymizí. Stejně jako hledání dcery / sestry, hlavní motivace a hybadlo otce a syna, jež se ale nikam neposouvá. Ostatní charaktery mají nulový motiv a ani se o nich nic pořádně nedovíme. Kromě toho že rádi tančí a že jim chybí různé končetiny, nevíte o jejich minulosti nebo budoucích plánech zhola nic.
Sirat je nuda, která nemá moc co říct.
Na filmu je pravděpodobně nejzajímavější obsazení. Všechny role (s výjimkou otce) totiž hrají neherci. Většinou jde o známá jména hudebního žánru rave a techna, která dosud s hereckou kariérou nekoketovala. Jejich projev je tak velmi syrový a přirozený. Potulný život jim věříte, stejně jako jejich lásku k hudbě. Když spustí první beaty, začínají se neúnavně vlnit jako zhypnotizované zombie a tančit, neboť jak říká jedna z hlavních postav: „Techno není k poslechu, techno je k tanci.“
Při sledování jsem si vzpomněl na jiný artový snímek, Elektroma od francouzského dua Daft Punk. Ten je podobně jako Sirat hypnotizující a plný nekonečně dlouhých záběrů. Což o to, pokud mají ve filmu místo, proč ne. Jenže u obou zmíněných snímků jde jen o absurdně natahované záběry. Možná plné poetiky ale prázdné ve sdělení, stejně jako celý Sirat.
Věřím, že s mým názorem mnozí nebudou souhlasit, ale Sirat je jednoduše nuda, která nemá moc co říct. Snaží se místy šokovat, ale dělá to až komicky prvoplánově. Hudba tvoří daleko podstatnější část než samotný „příběh“, což je u téměř dvouhodinového filmu sakra problém. Zázrak se nekoná, kultovní počin už vůbec ne.
