I ti, kteří jsou mimo současný systém, mají jednou za čas puzení se potkat a popovídat si. Sdílet své životní zkušenosti či praktické tipy, na chvíli se začlenit a třeba i navázat hlubší vztahy. A právě oni mohou na adrese Za Poříčskou bránou 7 najít oázu, kde napojí své tělo i ducha a poznají vedle druhých i sami sebe. Pomezí uvedlo participativní imerzivní inscenaci Karavana, finální tvar každého představení ovlivňují i sami diváci.
Na místě, které je opředeno různými mýty a energiemi a je ukryto mezi bažinami, se konají nomádská setkání již několik let. Proudí sem karavany nováčků i známých tváří. Mezi pravidelné účastníky patří třeba přátelský a vždy ochotný správce Bob, Linda zabývající se meditacemi a prací s energiemi, dvojčata Ruda a Ota, Astra, která pomocí karet dokáže vyložit minulost, přítomnost i budoucnost, nebo poutník Luboš, jenž se rozhodl změnit život o 180 stupňů. A byť je každý z účastníků jiný, mají mnoho společného. Například i to, že půlnoc je zde svatá a nikdo by tuto hodinu neměl narušovat svou přítomností.
Jsou inscenace, na které napsat recenzi bývá vskutku zapeklitý oříšek. A nový imerzivní projekt divadla Pomezí patří mezi ně. Karavana totiž nemá pevný scénář, a tak každá repríza skýtá dalším příchozím zcela nové a originální pojetí. Proto mnou viděné, zažité a zhodnocené vlastně tak trochu pozbývá ihned po skončení svou platnost. I tak se ale pokusím zachytit a popsat ducha projektu a zvolit k tomu správný klíč.
Ten totiž musel hledat i tvůrčí tým Karavany, který inscenaci vystavěl na několika záchytných bodech, jež mají za úkol jednotlivé situace pouze rozžít. Jak se totiž budou ony situace nadále vyvíjet už není jen v moci performerů (Vojtěch Bartoš, Mariana Čížková, Anastázie Dobrodinská, Jindřiska Dudziaková, Richard Fiala, Petr Jeřábek, Jakub Müller, Milada Vyhnálková), nýbrž také samotných diváků. Od nich se tak vyžaduje mnohem větší participace než při běžném představení. Sami si určují jak směr, kterým se v prostoru vydají, tak čas strávený s jednotlivými postavami a jejich příběhy, které se různě proplétají.
Navíc se mohou postav na cokoli zeptat nebo s nimi vést i delší konverzaci. Ta může nabrat zajímavý směr, ale také se zacyklit. V tom nejhorším možném případě se situace úplně rozbije, protože postava nemá dostatečně propracovaný vývojový oblouk. A tak se může se stát, že se kouzlo tohoto projektu částečně vytratí a 2,5 hodiny divákovi najednou připadají dlouhé a obsahově limitované. Od všech zúčastněných je žádoucí především maximální zainteresovanost, i kdyby se rozhodli sehrát roli pouhého pozorovatele.
Další divácké úskalí u tohoto druhu představení tkví v tom, že nelze být na všech místech současně. Z toho pak může u diváka pramenit pocit, že mu v příběhu něco podstatného uniká. A u Karavany to platí dvojnásob, protože zde nejde jen o sdílení zkušeností s putováním a žitím mimo většinovou společnost. Režisér Lukáš Brychta ji spolu s Vojtěchem Bartošem, Jindřiškou Dudziakovou a Baroborou Smolíkovou koncipoval jako mysteriózní detektivní hru.
Aby tato hra diváka maximálně vtáhla do děje, měly Tereza Gsöllhoferová a Eva Justichová za úkol vytvořit k tomu odpovídající prostředí. Publikum sice vchází do běžného pražského činžovního domu, ale uvnitř nachází nový svět postavený z karavanů, chatek, stánků s občerstvením, lesa i bažiny. Interiéry jsou do detailu vybaveny a prostředí lesa a bažiny mají tajemnou atmosféru. Návštěvník se tak má stále čím kochat a zároveň neustále něco nového objevuje, byť si myslí, že už prošmejdil všechna možná zákoutí.
Navíc si tady vedle zrakového vjemu přijde na své i ten čichový. Vůně dřeva se zde mísí s éterickými oleji či cibulí, která dominuje pokrmu jednoho z nomádů. Oběma dámám se to zkrátka po všech stránkách, a s přispěním dalších šikovných rukou, povedlo opravdu bravurně. Dokonce bych se scénografii nebála označit za největší devízu tohoto projektu. Zásluhy na celkové výpravě nelze upřít ani light designu Matěje Vejdělka, kostýmům Evy Justichové či hudbě Jakuba Königa.
Třebaže Karavana tvoří dokonalý iluzorní svět a je dobré ji při svém divadelním putování neminout, i zde, stejně jako v životě, nakonec platí rčení: „Jaké si to uděláš, takové to máš.” Proto je jen na samotném návštěvníkovi, jaký zážitek si z tohoto druhu produkce chce odnést a nakonec i odnese.
