Provdat dceru bývá nelehký úkol. Své o tom vědí i jižanské matky, které chtějí pro svá zlatíčka získat tu nejlepší možnou partii. Jak ale vybrat toho pravého, když už jsou ženiši dost přebraní a dcerunka je tak trochu svá? Na tuto otázku odpovídá hra Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec. V podání bratislavského Divadla Aréna byla nedávno ke zhlédnutí v Divadle Bez zábradlí v rámci přehlídky Slovenské divadlo v Praze 2025.
Kdysi vyhlášené krasavici Amandě Wingfieldové padali muži k nohám, život jí ale nakonec připravil jiný úděl. Po odchodu, nebo lépe řečeno úprku manžela se snaží suplovat hlavu rodiny a zajistit svým dvěma dětem jen to nejlepší, ačkoli každý z nich má o „tom nejlepším“ jinou představu. Laura se raději věnuje svému skleněnému zvěřinci a Tom, jenž se snaží psát, ale zatím pracuje ve skladu, aby uživil matku i sestru, zase hledá útěchu a naději v potemnělých kinosálech. Ale ani tak nedokáže dostatečně utéct před matčinou sužující láskou a úpěnlivými prosbami ohledně Lauřiných vdavek. Proto pozve na večeři svého kolegu Jima O’Connora, aby je už konečně všechny vysvobodil.
Tennessee Williams do svého tragikomického dramatu Skleněný zvěřinec částečně propsal autobiografický příběh. V bratislavském Divadle Aréna se ho režijně ujal Martin Čičvák, který s Matějem Dadádek vytvořil také nový překlad hry. A učinil tak s pokorou a citlivostí. Čičvák se nesnaží na inscenaci jakkoli režijně exhibovat, ale staví ji na síle samotného textu a hereckých výkonech. Skleněný zvěřinec tak nechává přes dvě hodiny plynout po svém. Má to ovšem za důsledek, že se tempo některých scén může zdát příliš rozvláčné – a dna hlubokých duší postav i tak ne a ne dohlédnout. Je-li to tedy vůbec možné… Na jevišti se pomalu odvíjí sentimentální vzpomínka s notnou dávkou melancholie, kterou pomáhá budovat hudba Ivana Achera a scéna Toma Cillera.
Čtyřicátníka Toma, který je zároveň Williamsovým alter egem, ztvárnil Alexander Bárta. Tom, v současném kostýmu Niny A. Stillmarken, vzpomíná nejen na svou rodinu, ale také na období 30. let minulého století, kdy nejedna domácnost byla poznamenána velkou hospodářskou krizí. Bárta je v roli Toma velmi civilní a stejně jako Čičvák je neskonale oddán Williamsovu textu.
Co se týče domácnosti Wingifieldových, ta by měla být podléhat osobnosti velitelky rodu. Záměrně však píši měla by být, protože Amanda v podání Emílie Vášáryové není tak despotická, intenzivní a invazivní, jak by se dalo předpokládat. Kromě otravně se opakující historky o nápadnících, kterou děti slyšely snad milionkrát, a aktivního hledání ženicha pro Lauru, totiž působí jako milující matka.
A byť je Emília Vášáryová velká herecká hvězda, postavil Martin Čičvák inscenaci především na Ivaně Uhlířové, v níž našel ideální představitelku Laury. Její Laura je prostě jiná. Zatímco Williams stavěl onu jinakost více na tělesném hendikepu, Uhlířová pro Lauru vytvořila vlastní vnitřní svět. Křehký a introvertní, plný skleněných figurek zvířat, která si kreslí i na skleněnou desku. Čičvák s Uhlířovou Lauřinu odlišnost prohloubili i jazykově. Herečka totiž ve slovenské inscenaci mluví jako jediná česky.
Opakem Laury i zbytku deprimované rodiny je Jim O’Connor, kterého hraje Tomáš Maštalír (alternuje Jakub Rybárik). O’Connor se snaží na sobě neustále pracovat, vzdělávat se a hlavně nepodléhat posimistické náladě ve společnosti. Tu má ostatně porazit i u Wingifieldových, a navíc je coby jimi vyvolený mesiáš vyvést z dosavadního zmaru. Jenže ony hluboké šrámy na duších si rodina nese z událostí, kterých se vyprávění dotýká spíše letmo. O’Connor tak nemá šanci uspět, i kdyby nakrásně chtěl.
Inscenace Skleněný zvěřinec (slovensky Sklenený zverinec) Divadla Aréna přináší nejen velké herecké příležitosti, ale také zajímavou sondu do jedné americké rodiny, za kterou divák nemusí vždy putovat až do Bratislavy. Po desetileté pauze se vedení Divadla Bez zábradlí rozhodlo obnovit přehlídku Slovenské divadlo v Praze a v rámci letošního jubilejního 20. ročníku se odehrály čtyři rozličné inscenace. Toto obohacení slovenskou kulturou bylo více než příjemným zpestřením začátku divadelní sezony. Snad tato tradice, kterou v roce 1996 zahájili Karel a Hana Heřmánkovi, v Divadle Bez zábradlí opět zakoření a i v příští sezoně se budou diváci moct těšit na hostování zajímavých slovenských inscenací.
