Hlavní soutěžní přehlídka, dvě speciální sekce, promítání v Planetáriu a konference – to vše letos nabídl program festivalu ART*VR, který je rok od roku ambicióznější. Přehlídka filmů a instalací ve virtuální realitě, jejíž hlavní část mohli zájemci navštívit od 21. do 26. října 2025 v Centru současného umění DOX, se rozrostla do rozměrů, kdy není možná celou kapacitu pojmout – ani když ten týden téměř nepracujete.
Ředitel festivalu, režisér Ondřej Moravec, a výkonná ředitelka Daniela Hanusová připravili se svým týmem událost, troufám si říci, světové úrovně. Každý snímek přinesl inspiraci a ilustroval prvotní záměr dokázat, že virtuální realita není jen doménou herního průmyslu, ale může být uměleckou formou se silným sociálním přesahem. V sekci mezinárodní soutěže zaujala diváky celá plejáda nových imerzivních projektů – tak si pojďme alespoň některé představit, abyste si dokázali představit, co nás může čekat v dalším ročníku.
Z jiných světů
Mezi nejpůsobivější a zároveň nejbizarnější zážitky patří 8 miliard jáství, divoká jízda psychedelickými fantaziemi, která diváky vzala na cestu nevědomím snad celého lidstva. Začíná velmi nenápadně – z perspektivy Spidermana v opuštěném pokoji, který vidí svět vzhůru nohama. Sní o něčem? Možná o velkém zaoceánském parníku, od jehož boku se jako pozorovatelé vydáváme k břehům.
Pozorujeme zjednodušené figury lidských postav zabývající se různými činnostmi a hrami, putujeme do nitra skal, kde se najednou vynoří prostory království konzumu, podivuhodný nekonečný obchodní dům, který vzbuzuje asociaci na román Dům o tisíci patrech (i když jej nizozemský režisér nemůže znát). Pohyb pozorovatele se nezastavuje, tyto virtuální plavby a lety jsou pro řadu VR filmů typické.
Patry bohatství, chudoby, prázdnými sály a eskalátory docestujeme do vodního světa plného bytostí animálního zjevu. Jako by ožila farma zvířat a všichni se báječně bavili uprostřed vodotrysků a her. Proud nás unese do obrovského chrámu, který zdobí fresky lidských svatých, ale místo oltáře míříme přímo do otevřených naddimenzovaných úst postavy, která by mohla být hlídačem času. Obraz se vrací na svůj začátek a halucinace pomalu končí. Jako u většiny takto koncipovaných virtuálních cest je prostor vytvářen panoramaticky, můžeme cestě čelit, sledovat výjevy ubíhající po stranách nebo se na otočné židli dívat zpět a pozorovat, jak neskutečné výjevy mizí v dálce. Na princip si člověk zvykne, ale závrať zůstává.
Na stejném principu cesty krajinou staví snímek Stvoření světů. Nepřipomíná však vědeckofantastickou pouť, nýbrž výlet do malovaného obrazu, navrstveného a rozvinutého díla litevského malíře Mikalojuse Konstantinuse Čiurlionise. Pohybujeme se krajinou vymalovanou paletou pastelových barev a jemnými tahy štětce. Chvílemi je to překrásná poetická idyla zalitá sluncem, pak se vznášíme ulicemi malebného města a nad hradbami a cimbuřími, dále putujeme nad divokým rozbouřeným mořem i teplým úsvitem. Téměř půlhodinová cesta skrze obrazy měst a krajin udivuje výtvarnou jemnokresbou. Nakonec se od malovaného světa vzdálíme, abychom spatřili, že celý leží v rukou dvou bytostí, jakéhosi krále a královny, stvořitelů, kteří se s láskou dívají na svůj výtvor. Tvůrci Kristina Buožytė a Vitalijus Žukas získali právem za tento snímek Cenu za nejlepší design.
Existenciální bezvýchodnost i naděje
Znepokojivým obrazem kafkovského světa je Budova. Hongkongský film (který je zároveň interaktivní horu, již ale málokdo hraje do konce) nás uzavře v obrovské stavbě, kde roste patro za patrem podle stejného vzoru. Široké funkcionalistické schodiště stoupá vzhůru podlaží za podlažím, přičemž hledíme do dveří stále stejných zasedacích místností a kanceláří, v každém poschodí tiše vrčí tiskárna, ale bez obsluhy. Pohyb prostorem musí iniciovat návštěvník sám pomocí joysticků a závrať je v ceně. Principem je prý vystopovat a dohonit úředníka, který se v budově nachází. Mně se ho nepodařilo ani zahlédnout, a možná o to beznadějnější dojem snímek vyvolal.
Poněkud méně depresivní, ale stejně bezútěšný je krátký animovaný film Kostkáč, který tematizuje sysifovskou vytrvalost a nedosažitelnost cíle. Hlavní postava postupuje nekonečným labyrintem a má jediný úkol: stále před sebou tlačit krychlový objekt, symbol úmorné, nekonečné, nesmyslné práce.
K filmům, které dodávají naději a jsou tak či onak povzbudivé, paří Fallax. Je dějový a mystický zároveň, animovaný ve stylu kresleného filmu, ale přitom působící nesmírně realisticky. Zachycuje mladé lidi, kteří jsou z neznámého důvodu na útěku poměrně bezútěšnou, vysídlenou krajinou. V noci ulehnou v polorozpadlém domku a chrání se před zvídavým pohledem dronu.
Ústřední postava, dívka, je vylákána na průzkum světlem, snad bludičkou. Ta ji vede k jezírku, jímž proplouvá – nebo se spíše propadá – do dalšího světa, kde je vše ozářené teplým světlem a země měkká na dopad. Vedená tokem říčky nechá se pohltit vodopádem a další vodní tok jako by ji vedl zpáteční cestou, ale postupuje pak do další dimenze, kde se zřejmě setkává se svým druhým já, svou vlastní duší. Následuje nesmírně působivý vzdušný tanec sebepoznání nad propastí, zvláště když vezmeme v úvahu, že byl nasnímán se skutečnými performerkami při čísle vzdušné akrobacie.
Na cestě bez domova
V realistickém filmu Na jiném místě se převtělujeme do postavy ženy-uprchlice. Ovladač v ruce simuluje telefon, jemuž dochází baterie, a snižuje se tak i šance na spojení s pomocí. Jsme v hyperrealistickém nočním městě, kde prázdnými ulicemi s temnými zákoutími protahuje vítr. Stoupáme do patra domu, z jehož balkonu vidíme na ulici dopadat neutuchající déšť. Snad v myšlenkách a ve vzpomínkách se pak s ženou vznášíme až do jejího starého bytu, kde věrně čekají její společnice, kočky. Dojem útulnosti se mísí s pocitem osamění, neboť je to jen sen nebo vzpomínka.
Stejně působivé dovedou být i filmy přiznaně animované stylem připomínajícím kreslený film. I když jsou „nerealistické“, dovedou hluboce oslovit. Třeba íránská miniatura Méně než 5 gramů šafránu, která technikou připomíná ploškovou animaci a jejíž režisérka Négar Motevalymeidanshah si odnesla Velkou cenu poroty. Šafrán je tu kořením, které vyvolává vzpomínky, do nichž se hlavní hrdinka propadá, ale nejsou to šťastné vzpomínky – šafrán sice probouzí vůni domova, ale také otevírá trauma a navrací prožitky z útěku před nepokoji a pronásledováním. Trauma zůstává zakořeněno.
A to i po generace. V nizozemském dokumentárním filmu Lacuna ožívají vzpomínky ženy, která jako dítě zažila v druhou světovou válku v židovské rodině. Rodiče ji zachránili před smrtí tím, že ji vypravili za příbuznými do exotického zámoří. Kolem diváka, který stojí v centru dění, se objevují různé fotografie a obrazy, zatímco se rozezvučí autentický hlas pamětnice a minulost ožívá. Vzpomínky probudil ze zapomnění náhodný nález v místě, kde se kdysi narodila – kovové kroužky na jídelní ubrousky. Od nálezu se odvíjí příběh, z něhož mrazí, neboť je jedním z desetitisíců obdobných. A obzvlášť dnes připomíná, jak blízko máme k jeho opakování, když vzpomínky opravdu pohřbíme.
