Snímek mladého slovenského režiséra Gregora Valentoviče o talentovaném krasobruslaři Ondreji Nepelovi má až západní styl vyprávění. Všechno se tu hezky sešlo: poutavá kamera, silný scénář i podmanivá hudba. Jistě, nějaké nedostatky tu jsou, ale s klidem na svém velkorysém srdci mohu říct, že na celovečerní debut to bohatě stačí.
Tři otočky v trojitém salchowu a nakonec dopad na vnější hranu protější nohy. Pro Ondreje Nepelu (Josef Trojan) nic neobvyklého, a tak není divu, že se ze zimních olympijských her v roce 1972 vrací se zlatou medailí na krku. I přes svůj neuvěřitelný talent chce tento mistr světa a olympijský vítěz s krasobruslením skončit. Má sen, a to rovnou americký. Touží opustit dráhu závodního krasobruslaře, vyjet za velkou louži a tam, po boku nejlepší kamarádky Hanky, prorazit jako hvězda krasobruslařské revue Holiday on Ice.
Jenže Hanka zemře a po její tragické smrti se Nepelovi sesype celý svět. Nejenže přišel o nejbližšího člověka, ale dostal zákaz vycestovat do zahraničí s tím, že musí ještě alespoň jednou reprezentovat svou zemi na mistrovství světa. Nepela tak hledá novou inspiraci, a hlavně motivaci. Jak na turnaji dopadne, neovlivní totiž jen jeho samotného, ale i osud jeho dlouholeté trenérky „tety“ Hildy (Zuzana Mauréry).
Mnozí, včetně mě, si jistě pomyslí, že jde o další snímek z jednoho z nejsmutnějších období naší malé zemičky, kde hlavní hrdina musí bojovat proti nespravedlnosti totalitního státu. Do jisté míry to tak skutečně je a začíná to být ohraná písnička. V našich končinách se zkrátka sází na jistotu, zvlášť když jde o období socialismu. Nepela ale naštěstí nepokrývá jen téma komunismu. Jistě, dobou a zasazením do kolonky boje proti vládnoucí straně spadá, ale nejde pouze o to. Sledujeme příběh jednotlivce, který chce uniknout za zlaté klece, potřebuje se nadechnout a žít život, který si sám přeje, bez jakýchkoli přetvářek.
Valentovič snímek natočil západním stylem, což dává smysl, když se celý děj točí okolo velkého amerického snu. Kamera talentovaného Adama Suzina zabírá jednotlivé postavy i prostředí s jistou poetikou, když se náhle rozostří a ponechá diváka v okouzlení z proměny záběru. Síla obrazu se nejvíce projevuje v tréninkové sekvenci, kdy vidíme Nepelu „roztáhnout křídla“. Na ledě tančí na zakázanou skladbu Sweet Caroline a je uvolněný a šťastný. Druhou podobnou scénou je velké finále, které film pozvedá do další úrovně. Ačkoli by mohla být ještě velkolepější, neboť i přes silné sdělení a nejdojemnější okamžik celého snímku je malinko staticky toporná.
Výprava i kostýmy jsou perfektně dobové, ale bez hereckých výkonů by šlo jen o vyprázdněné kulisy a kusy oděvů ve všemožných odstínech hnědi, tehdejší královny všech barev. Josef Trojan ztvárnil Ondreje Nepelu coby tichého, plachého mladíka. Pod maskou celosvětově známého sportovce skrývá nejen svou orientaci, ale vlastně celou svou osobnost a přirozenost. Každý ho miluje, každý by si s ním rád potřásl rukou a každý do něj vkládá jen ty největší naděje. Z letargie ho vyvede živelná a hlučná parta kamarádů, s nimiž se Nepela cítí dobře a uvolněně. Stále však není tím, kdy by chtěl být – sám sebou…
Trojan mě svým výkonem překvapil natolik, že jsem přesvědčený, že mu Nepela vynese přinejmenším nominaci na křišťálového lva. Totéž očekávám pro Zuzanu Mauréry, která mě naprosto uchvátila již ve filmu Učitelka od Jana Hřebejka. Fenomenální je i zde, v roli rakousko-slovenské ráčkující trenérky Hildy Múdré, která jako jedna z mála ví, co Nepela doopravdy chce a potřebuje.
Komorní film o téměř zapomenutém hrdinovi, který se nepostavil režimu, ani nebojoval proti útlaku, ale dokázal se smířit sám se sebou a být šťastný.
Snímek se bohužel nevyhne řadě hluchých míst. Ta možná působila uvolněně a srozumitelně na papíře, ale ve výsledném filmu moc nefungují. Například scéna s punčovým dortem je možná zábavná, ale úplně zbytečná. Stejně tak večerní rozhovory, které vede Nepela se svými rodiči a s trenérkou, mohly být o něco kratší. Takhle snímku místy chybí drive a větší tah na branku.
Přesto jde o povedený komorní film o téměř zapomenutém hrdinovi, který se nepostavil režimu, ani nebojoval proti útlaku, ale dokázal se smířit sám se sebou a být šťastný. Ať už s medailí na krku, nebo bez ní.
