Absurdní humor Musaši Entertainment Company opět nalákal diváky do Alfredu ve dvoře, tentokrát na žánrovou směs koncertu, pohybového divadla a loutkárny. Musaši pracují s onou hranou vážností, kterou má tuzemské publikum tolik v oblibě, protože je rádo pokoušeno a napínáno, rádo hádá, co je na jevišti míněno jako recese a co je vážné. U sci-fi „muzikálu“ TRAPPIST-1 také od začátku do konce přemýšlíte, jestli si dělají… ehm, nebo jestli tvoří opravdové divadlo.
Přiznejme si, že je-li to opravdové divadlo, možná by mohli ubrat na množství jadrných promluv, přidat několik dalších písní a nezanechat hrdinu v tak svízelné situaci. Ta sice nabízí otevřené pokračování, ale také zavání povážlivým zjednodušením si režijní práce, protože když se lidé hodně baví, přestanou přemýšlet o tom, jestli celek drží pohromadě… Leč nepředbíhejme, jak se říká v šestákových krvácích.
Vzhůru ke hvězdám
Musaši umí hrát, nebojí se zpěvu, dovedou sugestivně pracovat se zvukovým i světelným designem a vytvářet atmosféry, které nejsou banální. Ale také to vše rádi dávají do služeb humoru a s gustem předstírají neumětelství, i když už každý ví, že není skutečné. Frontman vesmírné kapely i souboru Adam Páník je v TRAPPIST-1 také hlavním dobyvatelem nových světů, jako zpěvačka a kosmonautka mu sekunduje Anastázie Dobrodinská a u zvukového pultu vytváří hudebně atmosférická kouzla Vavřinec Němec.
Výbava kosmonautů je provedena s pečlivostí skutečných recesistů: oděv zhotovený z nejmodernějších montérek, plastových spon a přezek, helma pochopitelně musí vypadat jako potápěčská, jinak by to nebylo ono. A fotoaparát. Na kinofilm, samozřejmě. V takovém obleku je poněkud složitější operací udržet elektrickou kytaru, není ale nic, co by kulturymilovný hvězdoplavec nedovedl. Planety tvoří jen jedna rovinka z praktikáblů, do jejichž nitra se vejde nejen velké množství rekvizit, ale, když na to přijde, i celý mimozemšťan. Realismem není nutné plýtvat, to recese nabuzuje fantazii. Když detektor kovů zaznamená z půdy planety taneční rytmus, není to ani tak hold scfi-fi jako zlatým šedesátým.
Nekorektní kosmonaut
Vesmírem víří meteorické roje, umně vytvořené z kamenů a drátěných podstavců, a mezi nimi se na cestu, kam se ještě nikdo nevydal, pouští odvážný raketoplán, patrně vysochaný z lahve od propanbutanu. Loď Gazmir brouzdá vzduchoprázdným vesmírem a její posádce o jednom člověku osamělé cestování už leze na mozek. Snad proto si jde popovídat s publikem, čímž se obrazným střihem dostáváme od rockového muzikálu ke klasickému loutkovému divadlu. Performerovo alter ego je ovládáno poněkud krkolomně skrze zadní otvor v kosmickém raketoplánu, který má nahoře další dvířka.
Kosmonaut musí na bedra diváků složit břímě své osamělé existence a činí tak s otevřeností Krále Ubu. Nezůstává však u jediného extempore. Ve vesmíru, kde je palivo drahé, pump jako na potvoru málo, stroj příliš opotřebovaný a s motorem, co nehorázně chlastá, pohybuje se výzkumník tempem, jež by bylo ke cti parnímu válci. Strádání poutníkovo musí být vskutku nezměrné. Jeho běsnění dosáhne další úrovně, když maňásek sezná, že dvířka šla lehce otevřít zevnitř, ale opačný postup je značně složitý (jak to, že nebyl vtažen do okolního vesmíru, je možná otázka, kterou by si v publiku kladl fyzik, ale my s tím tu hezkou příhodu nebudeme kazit).
Je to však ryzí kutil a na zavírání vstupu má speciální forichtung, jehož nalezení i manipulace s ním jsou natolik komplikované, že příval nepublikovatelných slov je jedinou cestou, jak ulevit vnitřnímu pnutí… Vyvstává otázka, jestli těch kurev fakticky není na jeden monolog příliš, protože v jejich množství se ztrácí vtipnost. Ale až podezřele to odpovídá některým mým myšlenkovým pochodům ve chvílích stresu, rozhodovací paralýzy nebo stanutí před příliš velkými úkoly. Lidé se baví právě tím, jak reálně autentické takové situace jsou. Na divadle lze však pracovat jak s hyperbolou, tak i s jejím opakem – nebylo by špatné to zkusit.
Nouzové přistání
Ale koráb je už opět v pohybu, aby přistál na planetě TRAPPIST-1. Totiž, on nepřistál, sestřelil ho meteor. Co nám však o planetě, která skutečně existuje, říkají Vědátoři, oblíbený popularizační profil? „Planeta TRAPPIST-1 leží v obyvatelné zóně své hvězdy, kde by voda mohla zůstávat v tekutém skupenství… Pokud se atmosféra potvrdí, vědci se zaměří na hledání stop oxidu uhličitého a metanu, které by pomohly určit povrchovou teplotu a možnost existence oceánů. TRAPPIST-1 je jedinečný planetární systém 7 planet velikosti Země, které obíhají kolem malé trpasličí hvězdy vzdálené asi 40 světelných let. Exoplanet s nadějí na obyvatelnost jsme už viděli více – a většinou následovalo vystřízlivění… Zatím ani není jasné, zda nejde o pustý skalnatý svět. TRAPPIST-1 je nicméně starší než Země, což zvyšuje šanci na dlouhodobý vývoj komplexního života…“ Konec citátu.
Ačkoliv doba, kdy kapitán Abajev bude moci pohodlně docestovat k Alfě Centauri, je ještě povážlivě daleko, Musaši se nerozpakují předpovědět, jak takové mezikulturní setkání dopadne. Záření černé hvězdy? Kdepak. Když se na planetě objeví návštěva, z mimozemšťana (Tereza Havlová), který asi jen čirou náhodou připomíná příslušníka čeledi Písečných lidí a který celou hodinu musel ležet pod planetárními praktikábly a neupozornit na svou existenci sebemenším zvukem, se vyklube čilý prodavač suvenýrů. Zrcadlový kámen, který snadno nahradí disco kouli, vypadá celkem neškodně, ale s nákupem předmětu, který až podezřele připomíná obří vejce, by měl zodpovědný kosmonaut posečkat. Nedořešená pak zůstává především otázka, jakým forichtungem nebo gerétem či vercajkem má opravit svou nebohou loď. Vystoupá ještě někdy Gazmir ke hvězdám? My chceme pokračování!
P.S.: Musaši se neberou vážně. Nechtějí ani, abychom brali vážně ty jejich projekty, ze kterých recese kape na první pohled. TRAPPIST-1 jistě nemá ambice předávat hluboké intelektuální sdělení, je to legrace a tečka. Ale i jako zábavní hříčka má v sobě spoustu poctivé řemeslné práce. A kdo ví, z takových mladých absurdit se někdy rodí legendy. V českém divadle vlastně dost pravidelně, takže možná jednou budeme vzpomínat na to, že jsme při té zábavě prožívali historické okamžiky. Ale jim to prosím vás neříkejte, skromnost šlechtí.
