Korejský režisér Chan-wook Park má na svém kontě pár hitovek, z nichž nejvýše ční Old Boy či Nebohá paní Pomsta. Jeho snímky jsou plné vnitřního neklidu a umí natočit hlubokou konverzaci stejně intenzivně jako akční bojovou scénu. Jeho poslední film nese poměrně úderný a výstižný název Není jiná možnost, a navazuje tak na originální režisérův styl.
Man-su (Byung-hun Lee známý z celosvětově úspěšného seriálu Hra na oliheň) prožívá nejhezčí den svého života. Je obklopen milující rodinou, žije v domě, ve kterém vyrůstal, griluje si na zahradě a užívá každý okamžik. Na nějakou dobu to bude ale jedna z posledních hezkých vzpomínek… Po 25 letech dostává výpověď z práce v papírenském průmyslu a celý jeho život se od píky mění. Přestože ztráta zaměstnání může člověka popostrčit novým směrem, většinou spíše znamená strach a nejistotu z budoucnosti, kterou nikdo nechce zažít.
Man–su si najednou nemůže dovolit platit koníčky členů rodiny, manželka musí, alespoň na půl úvazku, znovu do práce a jemu samotnému se nedaří najít nové místo. Všechno, čeho si užíval plnými doušky, pozvolna uvadá. Dokonce hrozí, že se s rodinou bude muset odstěhovat do činžovního paneláku, a přijde tak o svůj milovaný dům. To je přesně ta hranice, která v Man-suovi cosi zlomí. Je mu jasné, že pokud se v papírnách uvolní místo, bude se o ně hlásit více lidí než jen on sám. Proto vypíše falešný konkurz na pozici manažera pobočky a začne naplňovat svůj ďábelský plán – postupně se zbavovat všech potenciálních uchazečů. Pak už totiž nezbude nikdo, s kým by o post mohl soupeřit. Jednoduše řečeno, pro dům a rodinu vše.
Není jiná možnost je originální film s originálním přístupem k zápletce, kameře i zvuku. Ne nadarmo je přirovnáván ke korejskému oscarovému snímku Parazit. Také zde se řeší sociální témata, strach z neúspěchu a cesta, kterou se člověk nesmí vydat, i když už mu nezbývá žádné jiné eso v rukávu.
Hlavní hrdina není psychopat. Jen je ze své situace nešťastný a i když se sebevíc snaží, nevidí žádné východisko, jak se vrátit zpátky do sedla. Ačkoli si je vědom, že jeho „oběti“ zažívají stejnou bezmoc jako on, upřednostňuje sebe a svou rodinu přede všemi a jde doslova přes mrtvoly. Jeho činy však netrpí jen oponenti, ale i ti nejbližší. Vnímají, že je s Man-suem něco v nepořádku, ale nedokážou mu nijak pomoci. Manželka vidí, jak se její muž mění před očima, ale klame jeho i sebe, že je všechno v pořádku. Koneckonců, musí rodinu udržet pospolu.
Skvělým prvkem je neuvěřitelně hravá kamera, která klouže z širokých záběrů do close-upů, využívá různá ohniska ostření či sekvence, ve kterých se obraz různě prolíná. Jindy zas volí záběr z pohledu vedlejší postavy, ať už jde o dceru nebo rodinného psa. Kamera a její stylizace je silně podkreslena dobře zvolenou hudbou a promyšleným střihem, který vám dodá pocit, že sledujete něco ojedinělého.
Film bohužel trpí místy velkou upovídaností, kvůli níž scény ztrácí dynamiku. Stačilo by takových 15 minut prostříhat a snímek by měl na diváka ještě větší dopad.
Herec Byung-hun Lee hraje perfektně a už jen z jeho pohledu poznáte, co si jeho postava myslí a jak se cítí; že svádí vnitřní boj a pociťuje nenaplněnou touhu po jistotách, které v jeho nezaměstnanosti nemají pevný podklad. Sice nevím, jaké filmové ceny se udílí v Jižní Koreji, ale za svůj výkon by si minimálně jednu zasloužil.
Film bohužel trpí místy velkou upovídaností, kvůli níž scény ztrácí dynamiku. Stačilo by takových 15 minut prostříhat a snímek by měl na diváka ještě větší dopad. Není jiná možnost uchvátí myšlenkou, surovostí i černým humorem. Někomu se ale může zdát, že takto těžké téma, jako je ztráta zaměstnání a eliminace potencionálních oponentů, je místy natočené až přespříliš vtipně.
