Máte-li rádi společenské satiry, neměli byste si nechat ujít snímek Trojúhelník smutku. Na letošním vítězi Zlaté palmy filmového festivalu v Cannes je zajímavé to, že čím méně o něm dopředu víte, tím více si ho užijete. Věřte tomu! Navíc nejenže objevíte svůj vlastní trojúhelník smutku, ale také zjistíte, zda jste spíše Balenciaga, nebo H&M. Doporučujeme tento intenzivní zážitek nepromeškat. A raději se najezte předem. Potom vás možná trochu přejde chuť.
Kromě Cannes se snímek dočkal velkého ohlasu také na karlovarském filmovém festivalu. Kvalitní herecké výkony, atraktivní scénografie a odvážná směs žánrů je zárukou toho, že se v kině budete opravdu bavit. Autoři se totiž nebojí smát snobské lidské ješitnosti ani vychytralosti služebnictva. Režisér Ruben Östlund již před dvěma lety ve svém snímku Čtverec potvrdil, že se řadí mezí čelní kritiky moderního společenského úpadku. A jde mu to skvěle. Trojúhelník smutku svou alegorií o stavu lidské společnosti to jen potvrzuje. Drsná a doslovná satira, která v divákovi otevře spoustu přivřených dveří.
Snímek je rozdělený na tři části. Jedná se v podstatě o tři příběhy a tři filmy v jednom. Nedejte se proto odradit stopáží, právě díky rozdělení na tři kapitoly film dynamicky plyne. První část je poněkud cynickým vhledem do světa módy. Dvojice mladých modelů Yaya (Charlbi Dean Kriek) a Carl (Harris Dickinson), kteří spolu navíc chodí, mají odlišný pohled nejen na své kariéry či počet followers, ale také na placení v restauraci. Divák se tak seznámí s ústředním párem filmu, který se v podstatě celou první část pouze hádá. Čím pokročilejší je však stopáž, tím působivější je hádka. A jelikož v ní vy sami nejste aktérem, dost si ji užijete.
Ve druhé části filmu dochází k usmíření této dvojice. Výměnou za pár influencerských fotek jsou oba pozvání na dekadentní plavbu na zaoceánské lodi. Bizarní je nejen složení posádky, ale také hostů na palubě. Jedno však mají hosté společné – jsou všichni do jednoho snobi. Párek modelů se tak u stolu při večeři potkává s párem důchodců, kteří zbohatli prodejem zbraní. Sami ovšem tvrdí, že pouze pomáhali podporovat demokracii. Nebo s obtloustlým starým Rusem, který nadšeně vykládá, že „prodává sračky – zbohatl na firmách zabývajících se zpracováním výkalů. Nechybí ani vozíčkářka po mrtvici, která je schopna vyslovit jednu jedinou větu – „In den Wolken!“ –, která vám bude znít v uších ještě další týden.
Trojúhelník smutku pevně stojí mezi propracovanou artovkou a diváckým trhákem.
Woody Harrelson neomrzí snad nikdy. Tím spíše ne v podání kapitána lodi, který se raději než mořem obklopuje chlastem. Kromě toho trpí sociální fóbií, takže společné večeře posádky s kapitánem jsou pro něj noční můrou. A právě na slavné kapitánské večeři se spouští akce. Režisér Östlund se nebojí odbočovat od dějových linek, aby poukázal na třídní rozdíly mezi pasažéry. Tato situace vygraduje právě kapitánskou večeří, kterou sám kapitán datuje na jediný den, kdy má být na moři bouřka. Ta krátce po zahájení večeře propukne v plné síle a na scénu přichází velmi nechutná a realistická pasáž. Mořská nemoc si totiž nevybírá a nezáleží jí ani na tom, kolik nul má vaše bankovní konto. A právě zde Östlund dokazuje, že se velmi dobře baví na konto diváka. Zobrazuje totiž koktejl tělesných výměšků a výkalů pasažérů v kontrastu s jejich luxusem a společenskou úrovní.
Počáteční rozpaky střídá zamyšlení nad situací, ke kterému je divák nejen vizuálně, ale také mentálně dotlačen, aby alespoň částečně odpoutal pozornost od filmové plátna. A paradoxně právě na této nechutné a dlouhé pasáži je všechno správně: pointování, timing, detailní záběry, syrovost a do jisté míry také voyeurismus a úchylnost. Vše je na svém místě a vše dohromady propracovaně funguje. V této chvíli nes**** jen lidé na palubě, na jakékoliv konvence a dojmy diváku totiž s*** také samotný režisér. A je to dobře. Výsledek za to totiž stojí. A poselství je vlastně úplně jednoduché; nezáleží na tom, jak často se krmíte kaviárem, tady se po***** všichni stejně.
Poslední část filmu se odehrává na pustém ostrově, poté co loď ztroskotá. Dokáže se o sebe tahle parta snobů postarat? Tempo snímku se lehce uklidní, ale na atraktivitě neztrácí. Chvílemi máte pocit, že sledujete jednu z novodobých reality show typu Trosečník. Divák se může jen dohadovat, zda tito lidé zvyklí na luxus budou schopní objevit svou primitivnější stránku a udělat pro své přežití maximum.
Zde by se tvůrcům dalo vyčíst, že se snaží své postavy trochu křečovitě dostrkat tam, kam potřebují. Závěrečná pasáž, která je něčím mezi Pánem Much a Robinsonem Crusoe, je z celého filmu nejméně zábavná a divák již nemá tendenci brát postavy vážně. Kdyby Östlund příběh ukončil bez ztroskotání na ostrově, fungoval by i tak dost dobře. Divák by odcházel z kina s koktejlem emocí v ruce, který by nejspíš musel jít někam vydýchat. Nebo spíš vyzvracet. Östlund před koncem ale diváky nějakým způsobem uklidňuje, aby podobný scénář po závěrečných titulcích nenastal.
Celý snímek je vlastně taková Östlundova hra s divákem. Zajímavostí, a zároveň nosným a nejzábavnějším faktem je, že scénář ústřední dvojicí od samotného začátku opovrhuje. V úvodu tedy deklaruje jasný postoj, s průběhem filmu však od posuzování stále více a více ustupuje, přičemž finální úsudek nechává na divákovi samotném.
Trojúhelník smutku pevně stojí mezi propracovanou artovkou a diváckým trhákem. Tvůrci svým filmem baví, rozesmívají, nas**** a zároveň servírují svou verzi skepse o tom, v jakém je lidstvo stavu. Östlund odzbrojuje tím, že si s tématem ani divákem nebere servítky. Jde o jeden z těch filmů, který vás přiková k plátnu a donutí vás se zamyslet nad tím, jaké pocity ve vás vyvolal a proč. Dalo by se říct, že se může jednat z jeho strany o sprostý kalkul. Je to možné, stejně jako může jít o kalkul z kočičího zlata. Ale pořád zlata.
