Nová česká pohádka Největší dar se od ostatních liší hned v několika zásadních aspektech. Nejenže v ní nenajdete čerty, krále, prince či princezny, dokonce se ani neodehrává na hradech a zámcích. Děj diváky zavede do valašských lesů a vesnice, kde nad tradičním křesťanstvím stále převládají pohanské tradice a jejich bohové.
Pohádka čerpá ze slovanské mytologie a nabízí svět založený na představě početných božstev. Podobně jako například v antické mytologii, i zde mají pohanští bohové velmi lidské vlastnosti. Perun (bůh bouře), Radegast (bůh úrody), Veles (bůh dobytka), Černobog (bůh sváru) a Svarožic (bůh ohně) se potkávají s ženským božstvy ročních období: Vesnou (bohyní jara), Živou (bohyní léta), Osení (bohyní podzimu) a nakonec závistivou Morenou (bohyní zimy). Ústřední linku filmu tak tvoří neshody, které nepanují pouze mezi lidmi ve vesnici, ale také mezi samotnými hašteřivými bohy. Každý z nich je totiž přesvědčený o své vlastní výjimečnosti a nebojí se to dávat znát.
Na území Valašska až donedávna dohlížel nejvyšší bůh Svarožic (Boleslav Polívka). Jeho hlavním úkolem bylo dávat pozor na bohy jara, léta, podzimu a zimy, aby si vždy v patřičný čas předali žezlo a vystřídali tak roční období. Poslední dobou ale touží Svarožic hlavně po chvilce klidu a Morena (Zuzana Slavíková), závistivá bohyně zimy, uvidí v jeho únavě příležitost. Rozhodne se s pomocí svého syna Smrťáka (Petr Vančura) uvrhnout na vesničany a farmáře věčný mráz. K tomu ale potřebuje převzít moc od bohyně jara Vesny (Sabina Rojková), která je tak rozdováděná, že není vůbec snadné ji chytit. Podaří-li se Vesně a Živě včas povolat ostatní slovanské bohy, budou se moct postavit Moreně všichni společně. Ale možná taky ne, možná ji může zastavit něco docela jiného a nečekaného.
Režisérky Daria Hrubá a Marta Santovjáková Gerlíková se rozhodly vydat cestou netradiční pohádky, která vypráví o tradičních lidských ctnostech stejně jako o pohanských bozích. Největší dar tak přímo přetéká potenciálem, jenže výsledek je pouze jeho slabým odvarem. Příběh, který mohl jako jeden z mála v české historii nakousnout slovanskou mytologii a pohanské bohy, zůstane nejspíše ztracen kdesi mezi všemi ostatními narychlo upečenými pohádkami, jež se v posledních letech vyrojily. Přitom autoři měli, co se námětu týče, všechny trumfy ve své lidské kapse.
Největší dar má originální námět, ovšem jeho potenciál zůstal nevyužit. Fádní zpracování pohádce taktéž nepřidalo, a tak by se hodila spíše na televizní obrazovky než na plátna kin.
Pohádka se sice střeží čarodějnic, draků a pekelníků a diváky přenáší do konkrétní valašské vesnice namísto královského dvora, ale nic z toho nevyniká a nevyčnívá nad ostatní příběhy. Děj tak nějak podivně a bezbarvě plyne. Přes svůj zmíněný potenciál nabízí Největší dar opět „pouze“ boj dobra se zlem, lásky s nenávistí a závistivé staré babizny s obyčejnými, dobrotivými vesničany. Nic nového pod sluncem.
Osobnosti bohů jsou jen načrtnuté v náznacích stejně jako valašské tradice, aniž by jim tvůrci věnovali hlubší popis a vysvětlení. Jako by snad obojí bylo něčím naprosto běžným a známým pro současného malého diváka. A přitom si nebuďme jistí ani tím, že české děti ví, kde leží Valašsko a že ho nebudou považovat za smyšlenou pohádkovou zemi. Jako stěžejní problém pak vnímám skutečnost, že příběh dětem pořádně nevysvětluje, proč není bůh pouze jeden, jak byly dosud zvyklé, ale je zde hned několik bohů a bohyň.
Co se hereckého obsazení týče, snímek kombinuje mladé konzervatoristy se zkušenými hereckými bardy. Bohužel, je to až k nevíře, ale na plátně nefunguje ani toto. Herci působí všelijak, jen ne uvěřitelně. Bohové jsou nevýrazní a nijací a ani Bohyně se od sebe navzájem příliš neliší. Ve svých podivných kostýmech působí teatrálně, ovšem jako ze školní besídky. Jediná postava, která jakž takž udržuje komickou linku, je Smrťák v podobě Petra Vančury. Taktéž Chantal Poullain v roli jezinky má také svůj jedinečný a komický šarm.
Naopak malá ráčkující holčička je snad všechno, jen ne roztomilá. A aby toho nebylo málo, není jí vůbec rozumět. Většina dětských herců po plátně pouze běhá, křičí nebo se hystericky směje. Když už zazní nějaká replika, působí to jako na herecké zkoušce.
Střih občas působí rušivě a vyvolává dojem, že na sebe jednotlivé scény nenavazují. Obraz je zároveň doladěný až nepřirozenými, až kýčovitými barvami. Tráva je zelenější, slunce zářivější, voda průzračnější a vůbec je všeho nějak příliš. Oproti tomu hudba zesnulého Davida Stypky dodává snímku šmrnc a navozuje tu pravou vyprávěcí pohádkovou atmosféru. Duet Zázraky, který Stypka nazpíval se svou kamarádkou Ewou Farnou, je ústřední písní celé pohádky. U jejího poslechu nelze nevzpomenout na jinou slavnou pohádkovou píseň v podání taktéž zesnulé Zuzany Navarové, Čert ví proč.
Největší dar má originální námět, ovšem jeho potenciál zůstal nevyužit. Fádní zpracování pohádce taktéž nepřidalo, a tak by se hodila spíše na televizní obrazovky než na plátna kin.
