Spisovatele Petra Stančíka si pravděpodobně vybavíte v souvislosti s jeho nejznámějším románem Mlýn na mumie, za který získal ocenění Magnesia Litera. Nyní se Stančík představil v nové poloze, jako dramatik. Pro Národní divadlo Brno napsal hru Starý dobrý Nový (Oldřich), již zrežírovala Natália Deáková.
Stančíkovo spojení s divadlem není taková náhoda, jak by se na první pohled mohlo zdát. V letech 1989–1991 studoval na DAMU obor režie, který však nedokončil. Jak sám uvedl v programu k inscenaci, divadlo pro něj představovalo únik z totalitní reality. Jakmile proběhla revoluce, k divadlu jej to přestalo táhnout a dal se na dráhu spisovatele. Na jeviště se nyní vrací po 30 letech (pomineme-li jeho dramatický opus Svatá… svatá? svatá! Ludmila z roku 2002) díky nabídce napsat pro scénu Reduta hru o Oldřichu Novém.
Ani volba Oldřicha Nového není náhodná. Herec, kterého proslavily zejména filmy z doby protektorátu, působil v letech 1919–1935 právě v brněnském divadle. Nejprve jako operetní sólista, poté také jako režisér a umělecký šéf. V roce 1935 odešel do Prahy, kde založil Nové divadlo a stal se filmovou hvězdou.
Jelikož Oldřich Nový vždy prosazoval operetní žánr, napsal Petr Stančík k jeho poctě hudební „crazy tragikomedii“. Nejedná se tedy o divadelní životopis mapující osud dané osobnosti, jaké tvoří například Tomáš Dianiška, ale hru plnou překvapivých zvratů, jež umně splétá historické reálie s okatou fikcí. Z toho důvodu se představitel hlavní role Pavel Čeněk Vaculík rozhodl nejít cestou imitace, ale pouhé stylizace postavy Oldřicha Nového.
Vše začíná na filmovém placu. Oldřich Nový, kterého Mac Frič, obsadil do role padoucha a grobiána, nepodává příliš uvěřitelný výkon. Překáží mu jeho uhlazená elegance. Frič přerušuje natáčení a domlouvá Novému, aby se sebou něco udělal. Jaroslav Marvan přispívá dobře míněnou radou, aby Nový navštívil nechvalně proslulé doupě kriminálních živlů, Jedovou chýši, a něco se tam přiučil. Adina Mandlová, jež má s tímto podnikem kupodivu bohaté zkušenosti, má o „Oldříška“ strach a přesvědčí kolegyni Lídu Baarovou, aby na něj společně dohlédly. Tomu, aby se Oldřich Nový nepřimotal ke skutečnému vloupání, však zabránit nestihnou…
Stančíkova hra staví výzvu především před scénografické pojetí, s čímž si tvůrci perfektně poradili. Režisér Mac Frič je přítomný celou dobu na scéně, stírá se tak rozdíl mezi „skutečností“ a filmovými scénami. Veškeré přestavby jsou proto přiznané a součástí představení – zkrátka se upravuje prostor na další natáčecí scénu.
Příběh je dobře vystavěný. Stančíkovi se podařilo napsat lehkou, a zároveň chytře pojatou komedii. Alespoň zpočátku.
Dalším z výrazných prvků inscenace jsou písně spojené s choreografií, na níž spolupracoval talentovaný Pavol Seriš. Hudební vložky do děje dobře zapadají. Představení odlehčí a osvěží, aniž by ho zbytečně zdržovaly. Což je důležité, aby si inscenace zachovala ráz komedie, jelikož na pozadí tvůrci rozehrávají vážné téma společenské odpovědnosti umělců za doby protektorátu (a vlastně jakéhokoli režimu). Ze všech písní jsem si osobně nejvíce zamilovala Ódu na chlebíček (chvalozpěv na zmíněnou delikatesu za tónů Beethovenovy Ódy na radost). Pokud by se někdy vybírala nová česká hymna, hlasuju pro tuhle.
Příběh je dobře vystavěný. Stančíkovi se podařilo napsat lehkou, a zároveň chytře pojatou komedii. Alespoň zpočátku. První část je silnější a kompaktnější než druhá. Po přestávce následuje třicetiminutové rozuzlení dosavadní zápletky, které na mě působilo stejně jako četba Mlýnu na mumie. Dobře rozjetý příběh autor nečekaně utne, jako by si náhle uvědomil, že nemá více prostoru pro stejně dobře propracovaný závěr. Po napínaném začátku přichází nenadále prudký konec, ve kterém hojně úřaduje „deus ex machina“ a kupí se neuvěřitelné náhody, jež hrají do karet kladným hrdinům.
Starý dobrý Nový (Oldřich) se tedy zřejmě nestane hitem, ale není ani propadákem. Což se rozhodně počítá, vzhledem k tomu, že jde v podstatě o Stančíkův dramatický debut. Snad se tedy dočkáme i dalších jeho her, ať už na brněnské scéně či jinde. V březnu navíc pražské Divadlo v Dlouhé chystá premiéru Stančíkova Pravomila v režii Tomáše Dianišky. Minimálně v tomto ohledu neřekl Stančík v českém divadelním prostředí poslední slovo.
