Na prknech Divadla v Dlouhé se potkali dva autoři, kteří se rádi nechávají inspirovat minulostí a velkými, byť tolik neopěvovanými postavami historie. Herec, dramatik a režisér Tomáš Dianiška má na svém kontě inscenace jako Transky, body, vteřiny, Bezruký Frantík, Špinarka nebo Burian. Nyní k této plejádě osobností přidává Pravomila podle románu Petra Stančíka.
Spisovatel Petr Stančík se do širšího povědomí zapsal svým románem Mlýn na mumie (2014), za nějž získal ocenění Magnesia Litera. Text, podobně jako u knih Andělí vejce (2016) a Nulorožec (2018), zaujme nejen vytříbeným a květnatým jazykem, ale také fantaskně absurdními prvky, které dílo posouvají k magickému realismu. V tomto ohledu Stančíkův zatím poslední román Pravomil aneb Ohlušující promlčení (2021) vybočuje z řady. Pravomil je méně poetický, zato až mrazivě realistický. Ač je hlavním hrdinou Pravomil Raichl, skutečná historická postava, nejedná se o literaturu faktu. Řada událostí sice Raichlovu životu odpovídá, Stančík však jeho osud daleko víc provázal s tím Karla Vaše, prokurátora vykonstruovaných soudních procesů.
Pravomil Raichl byl českým důstojníkem a bojovníkem proti fašismu i komunismu. Lásky k Vlasti (kterou zásadně psal s V) měl sice na rozdávání, ale štěstí při něm stálo málokdy. Když se rozhodl roku 1939 přidat k československé armádě, byl zadržen za nedovolené překročení hranic a skončil v sibiřském lágru. Později, opět v Československu, na něj byli nasazeni agenti provokatéři, aby se dostali na kobylku protikomunisticky smýšlejícím osobám. Raichl byl opět zatčen, v roce 1952 však utíká z vězení a emigruje do Ameriky. Do Česka se vrací až v 90. letech, ve svých sedmdesáti.
Jeho posledním hrdinským činem měl být atentát na Karla Vaše, který se podílel na justiční vraždě generála Heliodora Píky. Vaš byl v roce 2001 z vraždy obviněn, ale o rok později bylo stíhání pozastaveno z důvodu promlčení. Raichl se tak rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou. Jenže v den plánovaného atentátu umírá na infarkt.
Pravomil nedosahuje úrovně některých dalších Dianiškových inscenací. Na vině může být příliš černobílé vyznění příběhu či mnoha nápady a styly rozmělněný děj.
Kde Raichlův život končí, Dianiškova inscenace začíná. Dva staří muži, jeden s kyslíkovou maskou v posteli, druhý se tyčí nad ním s pistolí v ruce. Divák v tuto chvíli netuší, kdo je padouch a kdo hrdina. Skoro by se mohlo zdát, že muž v posteli je nevinnou obětí chladnokrevného vraha. Ovšem už o chvíli později se na scéně rozehrává černobílý příběh o dobru a zlu, v němž tvůrci nenechávají nikoho na pochybách, na čí straně by měl stát.
Poznávacím znakem Dianiškových her je humor a nadsázka, kterými se snaží odlehčit bolestné životní osudy svých hrdinů. Nejinak je tomu i v Pravomilovi a komické se střídá s tragickým jako na dobře promazané horské dráze. Dianiška umně splétá momenty, kdy se divák od srdce zasměje, s těmi, kdy jej zamrazí. Takovou scénou je v Pravomilovi například smrt jeho milé. Ačkoli za mě tento okamžik trochu pokazil zvolený hudební doprovod, Delibesův Květinový duet. Věřím, že by se našla přiléhavější skladba – a nemusela by to nutně být Mozartova Lacrimosa.
I přes tuto silnou stránku, v níž Dianiška skutečně vyniká, Pravomil nedosahuje úrovně ostatních zmíněných režisérových inscenací. Možná je na vině příliš černobílé vyznění příběhu, přestože dobro v tomto případě nakonec nezvítězí a zlo zůstává nepotrestáno. Nebo za to může přehršel nápadů a stylů (nejen hudebních), které zejména ve druhé části představení rozmělňují děj a zpomalují jeho spád.
Kde však Pravomil nahání ztracené body, je herecké obsazení. Pavel Neškudla v roli Pravomila Raichla exceluje. V rámci Divadla v Dlouhé získal výraznou roli po delší době, naposledy měl tuto možnost v inscenacích Racek (2017) a Romeo, Julie a tma (2019). V nedávné době byl obsazován spíše do vedlejších rolí (Konec rudého člověka, Mistr a Markétka) nebo se jednalo o kolektivně pojaté inscenace (Sen v červeném domě, Dopisy Olze, Sonety či experimentální Už není třeba dělat vůbec nic). Pavel Neškudla je přitom nesporným hereckým talentem a je skvělé, že nyní dostal prostor opět ukázat, co v něm je.
Stančíkův Pravomil tak dopadl na divadelních prknech podobně jako jeho Starý dobrý Nový (Oldřich) v brněnské Redutě: nejde propadák, ale ani o hit. Že jsou misky vah vyváženy, je zásluhou Neškudlova výkonu.
