Wes Anderson, režisér oceňovaného Grandhotel Budapešť či animovaného Psího ostrova, přichází s dalším neotřelým snímkem. Asteroid City je napěchovaný slavnými jmény a známými tvářemi, od Toma Hankse po Tildu Swinton. Znamená to však záruku kvality?
Asteroid City. Miniaturní městečko zapadlé kdesi ve vzdálené krajině, které byste z jednoho konce na druhý přešli do pěti minut. Nikomu by takový zapadákov nestál za sebemenší pozornost, kdyby sem před lety nedopadl meteorit. Jen díky této události se městečko stalo místem pro pravidelná setkání nadaných a vysoce inteligentních mladých lidí. Ti se sem spolu se svými rodiči sjíždějí nejen pobavit a být mezi svými, ale také předvést své nadání a poměřit síly s ostatními. Jinak klidné tradiční setkání naruší jednoho dne nečekaný návštěvník, který si s sebou odnese kus z kdysi dopadlého meteoritu. Kvůli němu skončí Asteroid City i se svými návštěvníky ve vojenské karanténě.
Andersonův specifický styl se podepisuje napříč jeho veškerými snímky, ani Asteroid City není výjimkou. Projevuje se například ve vizuálu. Wes Anderson má schopnost vytvořit ze zdánlivě nezajímavého místa hotovou galerii obrazů. Díky jeho smyslu pro detail je ze zapadákova Asteroid City pastva pro oči. Překypuje výraznými barvami, kostýmy a kulisami, které dohromady vytváří dojem amerických pohlednic z 50. let 20. století, a díky perfektní kompozici by se téměř jakýkoliv pozastavený moment filmu dal zarámovat.
Typická je zde pro Andersona i kamera, jež se často posouvá vodorovně z bodu A do bodu B. Namísto jednoho statického obrazu dává divákovi pocit, že sleduje a má přehled o dlouhém divadelním jevišti, na kterém se odehrává v jeden moment několik věcí zároveň. Taková technika je zde o to příhodnější, že je ve snímku příběh o Asteroid City divadelní hrou.
Wes Anderson sice vytvořil opět vizuálně krásný snímek, ovšem po scenáristické stránce spoléhá pouze na to, že je prostě „jiný“ a prošpikovaný známými tvářemi.
Styl Wese Andersona se dále projevuje v dialozích, kdy všichni zúčastnění mluví o seriózních věcech (mísících se s černým humorem) velice monotónním a nezaujatým způsobem. Působí to podivně, nicméně v kombinaci s režisérovým rychlým tempem a hravostí je zábavné to sledovat. Jenže přesně v tomto bodě Asteroid City naráží. Postavy mluví klasicky monotónně a minimálně se snaží o nějaký humor, už ale chybí onen důležitý švih a větší hravost. Jako by Anderson sestavil neskutečně zajímavou hračku ze součástek, které použil již předtím a která je sice hezká, ale zapomněl do ní dát baterky. Nezachraňují to ani slavní herci, často známí z předchozích Andersonových snímků. Dialogy jsou mnohdy naprosto prázdné, pouze vyplňující stopáž filmu.
Sem tam se objeví nějaké menší nápady, jenže jsou podány k uzoufání nudným způsobem. Navíc bez skutečné zápletky, která by děj od začátku hnala do určitého konce. Na rozdíl od předchozích Andersonových snímků, kde veškeré „podivnosti“, absurdity a bizarnosti uměl alespoň prodat, se zde vše děje až příliš nahodile a už jenom z principu, aby se odlišil od běžné tvorby. Je to však samoúčelné a často jsem nevěděl, co si z toho mám vzít. Jsem pro experimentální tvorbu, ale i tu lze podat méně ubíjejícím způsobem, jak ostatně dokazují předchozí režisérovy filmy.
Ve výsledku mi Asteroid City přišel jako přehnaně zahleděný do sebe. Anderson sice vytvořil opět vizuálně krásný snímek, ovšem po scenáristické stránce spoléhá pouze na to, že je prostě „jiný“ a prošpikovaný známými tvářemi. Skutečně se od mainstreamové filmové tvorby odlišuje, ale není zábava jej sledovat. Nudné dialogy, suché vtipy, děj plácající se odnikud nikam. Upřímně si neumím představit, že i divák, který by v této podivnosti našel jakoukoli hlubší myšlenku (což je možné), by byl ochotný snímek zhlédnout dvakrát po sobě.
Zřejmě již poněkud sebejistý Anderson natočil sice originální a vizuálně líbivé, avšak nezáživné a nudné nic. Aneb když artový režisér začne produkovat pouhé formy bez obsahu.
