Divadelní sezona 2022/2023 je u konce a jako každá jiná nabídla řadu více či méně povedených inscenací. V jejím průběhu jsem zhlédla okolo stovky představení – tuzemských i zahraničních během festivalů, pražských i mimopražských, premiér i těch, které měly nakročeno k derniéře. A také těch, která jsem si zamilovala z dřívějška a vyrazila na ně opakovaně. Které z letošních novinek mě nadchly nejvíce?
Marie Antoinetta (Divadlo F. X. Šaldy / Liberec)
Hru Davida Adjmiho o poslední francouzské královně jsem kdysi viděla v Městském divadle Kladno. Režie se ujala Daniela Špinar (tehdy ještě jako Daniel Špinar) a hlavní roli ztvárnila Pavlína Štorková. Už tenkrát mi Marie Antoinetta učarovala, s návštěvou libereckého divadla jsem tedy dvakrát neváhala. A rozhodně jsem nelitovala – inscenace se totiž povedla po všech stránkách. Bravurní výkon Karolíny Baranové rámují výrazné neonové kostýmy Davida Janoška a podmanivá hudba Vladivojny La Chia. Tvůrčímu týmu v čele s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou se podařila výjimečná inscenace.
Still Waiting_Beckett 2050 (Palác Akropolis / Praha)
Autorská inscenace Lukase Blisse pro mě byla jedním z nejpříjemnějších překvapení sezony. Tvar, který interpret nazývá fyzickou básní, v sobě kombinuje prvky fyzického divadla, tanec a manipulaci s objekty. Ale také humor a nevídanou preciznost. Lukas Bliss si zvolil nesnadné téma paměti, životnosti informací a bezčasí. Volně se také inspiroval beckettovskou poetikou. Do hry vzal řadu objektů, jež během představení využil v nečekaných souvislostech. Pracuje také s intenzitou zvuku včetně naprostého ticha, které dokáže být ohlušující. Perfektně zvládnutá je také délka jednotlivých scén, jež plynou stejně líně jako čas. Ovšem přesně ve chvíli (ani o vteřinu dříve či později), kdy se ocitají na hranici divácké únosnosti, přichází zvrat. Pokud hledáte něco netypického a zároveň podivně uklidňujícího, je Still Waiting přesně pro vás.
Její pastorkyňa (Klicperovo divadlo / Hradec Králové)
Od chvíle, kdy Lucie Andělová nastoupila do souboru Klicperova divadla (sezona 2020/2021), stala se jednou z jeho nejvýraznějších tváří. Hned její první role (nepočítáme-li zástup v dohrávané inscenaci Malý říjen) se mnohým vryla do paměti. Režisérka Diana Šoltýsová ji obsadila do titulní role dramatizace bestselleru Aleny Mornštajnové Hana. V uplynulé sezoně se Šoltýsová do Klicperova divadla vrátila a uvedla zde adaptaci Její pastorkyně. Lucie Andělová ztvárnila roli Jenůfy, Kostelničku pak s Hradcem spjatá a místním publikem milovaná Pavla Tomicová. Režisérce se nadto povedlo umně propojit tradici s moderní prvky, díky čemuž je přes 130 let starý příběh stravitelný i pro současného diváka. Její pastorkyňa mi tak připomněla další mou oblíbenou, ovšem již staženou inscenaci hradeckého divadla, Maryšu v režii Michala Háby, který s klasickým námětem pracoval obdobně inovativně.
Zlatý drak & Prasklej svět (Národní divadlo Brno & Městská divadla pražská)
Smíchat brněnské a pražské divadlo do jednoho tipu je dost odvážný počin, má však své odůvodnění. Obě divadla v uplynulé sezoně sáhla po jednom z nejuváděnějších současných dramatiků, Rolandu Schimmelpfennigovi. V Národním divadle Brno nastudovali jeho starší hru Zlatý drak z roku 2009, Městská divadla pražská pak uvedla Prasklej svět, který autor napsal v roce 2018. Ač oba texty dělí téměř dekáda, spojuje je aktuálnost a naléhavost, kterou ani po letech neztrácí. Schimmelpfennigova kritika společnosti tne i dnes do živého. K ní dramatik přidává špetku bizarnosti a pořádnou dávku černého humoru. V Brně i v Praze jsem ocenila hlavně nadčasovost Schimmelpfennigových textů a herecké výkony. Vyzdvihnout si zaslouží zejména Ivana Uhlířová v roli služebné Marii v inscenaci Prasklej svět. Schimmelpfennig není pro každého, ale pozornost si zaslouží.
Rej (Národní divadlo / Praha)
Ve své době skandální hru Arthura Schnitzlera Rej uvedlo v uplynulé sezoně Národní divadlo. Nedostalo se jí ovšem takové pozornosti jako psychedelickým Bakchantkám či Nebezpečným známostem, první inscenaci SKUTRů v pozici uměleckého vedení Činohry Národního divadla. Mě osobně však nadchla. Série setkání deseti postav, jejichž kruh se na konci uzavře, nabízí řadu témat od lásky a vášně přes samotný sex až po úvahy o životě a smrti. Herci emočně vypjaté repliky však odříkají nezúčastněným, monotónním hlasem, prostým všech pocitů. Právě tento kontrast tématu a jeho provedení mě tak zaujal, přestože se během představení objevilo několik repetitivních prvků, které mi ke konci už trochu lezly na nervy.
Hedwig (Malostranská Beseda / Praha)
Kdo pozorně počítá, vidí, že jsem svých top 5 již vyčerpala. Hedwig si však zasluhuje výjimku. Premiéra se uskutečnila již v předešlé sezoně, 17. února 2022. Řadou nominací ověnčený muzikál (včetně nominace na Cenu divadelní kritiky a Cenu Thálie) mi donedávna unikal. Teprve v červnu letošního roku jsem měla konečně možnost tuto „anatomicky nekorektní rockovou show“ zhlédnout. Zpěvačka, diva a drag queen Hedwig (Roman Tomeš) vystupuje v Malostranské besedě. Souběžně s ní má koncert také Tommy Gnosis, ovšem v O2 areně. Hedwig mezi písněmi vypráví o svém životě a svých zklamáních. Divák postupně pochopí, proč je taková mrcha, a nakonec mu jí začne být především líto. Představení plné silných momentů, nekorektního humoru a pěveckých výkonů si své místo na tomto listu rozhodně zaslouží.
