Režisér Robert Hloz se svým týmem po deseti letech příprav a shánění financí natočil na české poměry vizuálně zajímavé a žánrově čisté sci-fi. Díky skvělému traileru se Bod obnovy stal jednou z nejočekávanějších premiér tohoto roku. A pro mnohé možná i jednou z nepřeceňovanějších. Snímek tvůrci uvedli na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.
Námět filmu je nosný; v roce 2041 mají všichni obyvatelé Evropy zaručené ústavní právo prožít „celý život“. Toto právo je odpovědí na vzrůstající násilí a chaos způsobený ekonomickými a sociálními změnami. Pokud něčí život skončí násilně, existuje možnost oživení a šance pokračovat dál. Podmínkou obnovy je jednoduchá povinnost – jednou za 48 hodin manuálně zálohovat svá „data“, aby byl restart proveditelný. Atraktivní nápad vyvolává spoustu filozofických otázek a prostor k zamyšlení, nakolik možnost „druhé šance“ ovlivní chování většinové společnosti. Bude si života vážit méně, bude ochotna více riskovat, přibude falešných úmrtí, změní se stereotypy zločinu? Bohužel, film ani jednu z těchto možností detailně neprobádá a scénáristicky nevyužije.
Naopak nabízí jednoduchou detektivní zápletku, která je v první třetině filmu převálcována vysvětlováním mechanismu obnovy. Nález dvou mrtvých těl, z nichž jedno patří vědci z institutu zajišťujícího proces „vzkříšení“, ukazuje na práci teroristické organizace Řeka života, která proti praxi obnovy mrtvých brojí. Případu se ujímá mladá policistka Em (charismatická Andrea Mohylová), která se snaží dopátrat pravé příčiny jejich úmrtí a současně odhaluje neetické plány ředitele institutu obnovy v podání Karla Dobrého.
Ten by rád transformoval systém obnovy na základě odstupňovaných plateb, čímž by bohatším lidem prakticky zajistil nesmrtelnost. Em, hnána touhou chytit vraha a pravděpodobně (?) zabránit dalšímu teroristickému útoku, potkává počítačového hackera (Matěj Hádek) a objevuje svět lidí preferujících pouze jeden život, bez možnosti reparátu. Kdo je ve filmu tím dobrým a kdo špatným, je na zvážení diváka. K rozuzlení zápletky pak vede poněkud překomplikovaný děj.
Přes všechny výtky je Bod obnovy filmem, který si zaslouží zhlédnutí v kině. Jde o poctivý film, natočený srdcem, s nadprůměrnou kamerou.
Co však ve filmu vyčnívá nad poměry české kinematografie, je vizuální stránka. Prostředí digitálně moderního světa zachytila kamera Filipa Marka přesvědčivě, bez laciných efektů. Díky promyšlené výpravě a designu přináší jeho svět budoucnosti uvěřitelnou atmosféru. Scény odehrávající se v kulisách velkoměsta s technologickými vychytávkami v brutalistní architektuře působí naprosto přirozeně a reálně. Naopak přesun na venkov dynamice filmu škodí a přináší již tolikrát viděné stereotypy „přírodních lidí“ stojících v opozici vůči přetechnizovanému světu.
Tvůrci jako by zapomněli, že nadprůměrná vizualita a navozená atmosféra nezachrání absenci propracovaného scénáře a promyšlenou dramaturgii. Deset let příprav, a přitom tolik promarněných možností ze skvělého nápadu. Každý dobrý film definuje jedna zásadní scéna. V tomto případě jde o kratičký moment probíhající ruské rulety – hrůza z možné smrti i přesto, že následuje oživení. Přesně ten moment, na který mohla navazovat řada nevyužitých filozofických témat spojených s otázkou smrti.
I přes všechny výtky je Bod obnovy filmem, který si zaslouží zhlédnutí v kině (premiéra 21. září). Jde totiž o poctivý film, natočený srdcem, s nadprůměrnou kamerou. Klobouk dolů odvaze pustit se do žánru, který vyžaduje obrovské rozpočty, a natočit za zlomek film, jenž výhradám navzdory podprahově zaujme.
