Tomáš Dianiška je dramatik, režisér a herec v jednom. Absolvent DAMU (obor herectví činoherního divadla) získal první angažmá v libereckém Divadle F. X. Šaldy a již zde se začal věnovat autorské tvorbě pod punkovým pseudonymem F. X. Kalba. Od roku 2014 je členem pražského Divadla pod Palmovkou, pro které napsal a režíroval úspěšné inscenace jako Pusťte Donnu k maturitě!, Bezruký Frantík nebo 294 statečných. Kromě domovské Palmovky spolupracuje i s dalšími českými divadly: Divadlo Petra Bezruče, Divadlo F. X. Šaldy, Divadlo v Dlouhé či Klicperovo divadlo. Za svou tvorbu získal řadu ocenění.
Bedřiška Synková, Zdena Koubková, František Filip, Věra Špinarová, Pravomil Raichl a naposledy Hana Krupková. Skoro to vypadá, že si tvoříš svůj soukromý vesmír superhrdinů. Takový „MTU – Marvel Theater Universe“. Není ostatně žádným tajemstvím, že jsi fanouškem komiksů… Podle čeho hrdiny svých her vybíráš?
Zpočátku jsem si je vybíral, ale teď už ke mně chodí sami. Pracuji převážně jako zakázkový autor a zakázkový režisér, kdy si mě dramaturg nebo vedení divadla objedná. Pokud se domluvíme, vím, že za rok nebo dva pracuji v jeho divadle. Konkrétní téma také navrhuje dramaturg / vedení divadla, s otázkou, zda by mě to bavilo. A často se děje, že nebavilo (smích).
Své hrdiny si vybírám instinktivně. Většinou mi stačí pitch (krátké shrnutí děje na začátku) osudu dané postavy. Posléze už si dokážu představit, jak by hra mohla vypadat. Automaticky mě začnou napadat scénky či epizody z děje. A když mě nic nenapadá, vím, že to není na dobré cestě. Nebo pokud jsem už něco podobného dělal, je strašně těžké se neopakovat. Nejdůležitější je pro mě potenciál jakési dojemnosti, který příběh musí mít. Vycítit ho je pro mě otázka dvou vteřin. V nich se rozhodnu.
Který hrdina to celé odstartoval?
Prvním byl Alan Turing. Ten, který za druhé světové války rozluštil kód Enigma a sestrojil takový první počítač. Britská vláda se mu zrovna neodvděčila – jelikož byl homosexuál, poslala ho na hormonální léčbu. Narostla mu prsa a spáchal sebevraždu otráveným jablkem. Podle této historky má prý Apple v logu nakousnuté jablko.
O jakou inscenaci šlo?
Přísně tajné: Hrubá nemravnost v divadle F. X. Šaldy, v roce 2011.
Jak ses o Turingovi dozvěděl?
V knize Fyzika nemožného od Michia Kaku, to je můj oblíbený popularizátor vědy. Líbí se mi, že píše o velmi složitých věcech jednoduchým způsobem. To mě opravdu baví.
Co tě na hrdinství fascinuje?
Bude to znít vypočítavě… A možná to ode mě i vypočítavost je, že vím, že to bude silný.
Vlastně je to celkem složitá otázka, ač zní jednoduše. Dělat s hrdiny, mluvit o nich, dávat je do díla (ať už komiksu, filmu nebo divadla) je hrozně vděčné, protože my chceme tyhle příběhy slyšet a chceme je sledovat. Vždycky chceme, aby v příběhu byl hrdina, který zachrání svět. Takhle to v naší západní civilizaci funguje už celá staletí a já toho využívám. Jde o jasný mustr, lety prověřený princip, kdy víš, jak by příběh měl začít, fungovat a skončit. V podstatě zneužívám zavedený postup, ale mě to baví. Je to mnohem jednodušší, než psát hru, v níž není žádný hrdina.
Všimla jsem si, že rád upozorňuješ na dualitu svých hrdinů. Neopomíjíš jejich temné stránky, naopak je rozvedeš. Jde o záměr, nebo tak činíš podvědomě?
Samozřejmě je zábavnější sledovat takového hrdinu než někoho, kdo je absolutně dobrý. Častokrát si stinné stránky svých hrdinů ale musím vymýšlet, aby to nebyli takoví skauti a Mirkové Dušínové, to by pak byla moc velká pohádka.
S tím jsem měl třeba problém, když jsem psal hru o Věře Špinarové. Potřeboval jsem vymyslet antagonistu, někoho, proti komu by musela bojovat. Protože sledovat dvě hodiny, jak se jí (nebo jakékoli postavě) jenom daří, to by nikoho nebavilo. Takže jsem musel vytvořit drama a konflikt, trochu jí podrazit nohy. Vybral jsem si komunisty, kteří jí zakázali zpívat jako Janis Joplin a chtěli, aby měla normální hlas, aby ho „znormalizovala“.
Jak se ti spolupracuje s jinými divadelními soubory než tvým domovským v Divadle pod Palmovkou? Jaká úskalí to obnáší a v čem máš naopak pocit, že vás to všechny obohacuje?
Nejzajímavější mi na tom přijde technická stránka divadel. Přijedeš tam a zjistíš, že jsou úplně jinak nastavené technické složky divadla. Zrovna nedávno jsem si uvědomil, že vytvořit inscenaci znamená neustále se s někým domlouvat a přemlouvat, aby se přiblížil co nejvíc tvé představě. Poznáš nové, úplně jiné lidi a i kdybyste spolu na pivo nešli, musíte se spolu dohodnout. Tohle se samozřejmě děje i v jiných profesích, ale do divadla přijdeš najednou jako šéfík–režisér, který musí všechny přesvědčit, že to bude zábava. Pro herce i diváky. Tím, že už mám na kontě okolo dvaceti celovečerních her, spousta herců moji práci zná. Takže já přijdu do mně neznámého kolektivu, ale oni už o mně nějakou představu mají.
Jak moc musí režisér slevovat ze svých představ?
Je třeba všechny naočkovat svou vizí (smích). Ale bohužel ne vždy to funguje. Měl jsem období, kdy jsem do divadla nerad chodil, protože jsem věděl, že zase budu muset někoho přesvědčovat. Ale je to práce a nikde není psáno, že dobrý herec musí být i dobrý člověk. To platí i o režisérech. Navíc se v téhle branži potkávají různá ega. Zejména po covidu jsem si uvědomil, že je to taková bouře ve sklenici vody. Je to celý trapný, proto se snažím s lidmi nehádat. Jsou ale chvíle, kdy není zbytí. Je třeba zvyšovat hlasy a být důrazný a přísný. Nemám to rád, ale co se dá dělat…
Patříš k autorům, kteří za rok napíšou hned několik her. Je červenec a ty už máš za sebou druhou premiéru v tomto roce, další tě čekají v příští divadelní sezoně. Tou zatím poslední je Tělo tajné agentky, které pojednává o osudu Hany Krupkové. Jaká byla cesta k ní a ke Klicperovu divadlu?
No, tuhle sezonu jsem trošku přehnal… Když jsem dodělával svůj film, už jsem věděl, že mám napsat hru pro Divadlo v Dlouhé. A jakmile jsem začal pracovat na ní, věděl jsem, že poté musím napsat ještě hru o Haně Krupkové pro Klicperovo divadlo. A teď, když jsem skončil v Klicperově divadle, musím napsat hru Žena filmového kritika pro Divadlo pod Palmovkou. Povedlo se mi teď dělat víc věcí naráz, a to se nemá. I když si myslím, že se vše zatím povedlo docela dobře, člověk si musí najít čas a zasoustředit se.
V Klicperově divadle byli všichni moc fajn. Vždycky jsem se tam těšil, i tu cestu vlakem, kdy jsem byl hodinu a půl sám, jsem si užíval.
Jak dlouho ti trvá napsat divadelní hru?
Někdy tři měsíce, jindy tři týdny…
Takže konkrétně Tělo tajné agentky vznikalo jak dlouho?
Ta šla docela rychle. Vybral jsem si čtyři postavy, na které jsem zaměřil svou pozornost. Vytvořil jsem napínavý thriller s komediálními vsuvkami, to mi přišlo zajímavé. Navíc je ta hra na hrozně malém prostoru, pouhých 37 stránek, běžně mívám tak 80… Takže jsem toho musel stihnout hodně říct. Připravil jsem si tím sám na sebe takovou past.
Hana Krupková měla neskutečně zajímavý život, jenže jsem narazil na to, že je to částečně zase o válce. A o té jsem psal už několikrát a mám pocit, že vše podstatné jsem již řekl. Takže jsem hru nakonec uchopil jinak, aby se s dalšími navzájem nevykrádala. Občas je těžké, aby mě po dvou letech ke stejnému tématu nenapadaly stejné myšlenky. Proto jsem Tělo tajné agentky pojal jako takový sitcom.
Už jsme zmínili, že ne vždy o svých hrdinech píšeš jen pravdu. Jak moc realitu ohýbáš?
Mám štěstí v tom, že pořád dělám „jenom umění“. Netvořím historický dokument, můžu si hrát a vymýšlet. Jak jsem zmiňoval už u té Špinarky, nemusím mít vždy pravdu a nemusím říkat přesně, jak to bylo, pokud dokážu najít vhodnou metaforu nebo scénický obraz. Nemusím mít tím pádem nastudovaný životopis do detailu, vědět úplně všechno, protože do hry propíšu svou vlastní představu. Quentin Tarantino v Hanebných Panchartech také vyloženě nelhal, mohlo se to takhle stát. Navíc dávám divákům hned v úvodu jakýsi klíč, při kterém pochopí, že se může stát cokoli. Že nejde o přepis skutečnosti, ale uměleckou výpověď, jak to mohlo být. Jde mi o to vzbudit pocit, který hrdinové sami zažili, a přenést ho na diváky.
Takže tohle je kouzlo Dianiškova Marvelu?
Ano! Pravdu si diváci můžou najít sami, pro ni nepotřebují chodit do divadla. V divadle se mají bavit, proto své hry nazývám dokumentární fikcí.
Nedávno jsi měl premiéru jako filmový režisér. Proč film?
Autorů, kteří píšou, není zase tolik. Takže dejme tomu, že když je někdo relativně úspěšný divadelní autor, všimnou si ho i filmoví producenti. A samotného mě to lákalo. Jenomže jedna věc je vyvíjet scénář a druhá dotlačit ho do konce. Film je totiž oproti divadlu až třicetkrát dražší, myslím to finální dílo. Pro představu: divadlo stojí několik stovek tisíc, film několik milionů.
Divadlo ti tedy už nestačilo?
Chtěl jsem to zkusit. Filmy mě baví a líbí se mi, že u filmu jde udělat horor. V divadle ne, tam se to nějak zcizuje a divák si pořád uvědomuje, že je to „jen jako“. Kdežto film má jiné možnosti a dokáže být opravdu děsivý.
Navíc to byla zajímavá nabídka. Oslovil mě producent Vojtěch Frič, jestli bych nechtěl napsat film. Seběhlo se to všechno rychle, což je neuvěřitelný, protože jsem o tom snil už několik let a nikdy to nedopadlo tak, aby se něco doopravdy natočilo.
Představíš nám snímek blíže?
Bude se jmenovat Lítá v tom, žánr romantická komedie. Premiéra bude před Vánoci. Je docela zajímavé, že takovýto klasický, komerční film producenti svěřili zrovna mně. Sice nejsem úplně alternativní režisér, ale nejsem ani mainstream…
Každopádně teď můžeš posoudit, jaký je rozdíl mezi divadelní a filmovou režií…
Filmové režírování je podle mě mnohem více připravené, protože každá minuta stojí peníze. Celé se to spolu s psaním scénáře připravovalo rok a půl, samotné natáčení pak trvalo pouhých 21 dní. Velmi intenzivních dní, kdy se natáčelo 13 hodin denně. Plán se musel dodržet, protože každá hodina je drahá. Divadlo se sice také připravuje dlouho, ale k výsledku se dostaneme mnohem pozvolněji. Třeba teď už jenom rok ten film stříháme, vybíráme hudbu a podobně.
Co má film a nemá divadlo a naopak?
Obecně vidím jako hlavní rozdíl peníze. Zatímco v divadle jich moc není, u filmu pracuje za peníze každý. Takže se automaticky snaží udělat svou práci a je rád, že ji má. Divadlo je naopak velmi podfinancované a podhodnocené.
Další věc je, že herec přijde na natáčení třeba i nemocný. Nechce přijít o natáčecí den a ví, že tam na něj všichni čekají. V divadle je režisér hlavním motorem, který motivuje herce, aby zkoušeli. Divadlo je mnohem náročnější organismus a režisér v něm musí být více aktivní.
Kde všude se lze aktuálně s tvojí tvorbou setkat?
Lítá v tom bude mít premiéru před Vánoci a již připravujeme další film. Co se divadelních her týče, nejvíce jich mám v Divadle pod Palmovkou. Dále mohou diváci zajít do Divadla Petra Bezruče v Ostravě na Špinarku, do Divadla v Dlouhé v Praze na Pravomila a Klicperovo divadlo v Hradci Králové nedávno uvedlo Tělo tajné agentky. V Liberci ke stávajícímu Burianovi chystám po prázdninách ještě premiéru detektivky na způsob Agathy Christie. Už totiž nechci psát podle pravdivých příběhů. Myslím, že toho bylo dost.
Nesmíme opomenout, že jsi také stále herec. Co ty a herectví? Dohráváš své role a dáváš více prostoru režírování?
Hraní se nevzdávám. Je příjemný pracovat ve skupině lidí. A vtipkovat na zkouškách…
Co tě baví víc? Režírovat, nebo nechat se režírovat?
Psaní je vyloženě samotářská práce a režisér musí všechny nutit a pohánět, což jej automaticky pasuje do role otravného šéfa. Stejně ale máme všichni ten samý cíl: divadelníci nepřišli léčit rakovinu, ale bavit lidi.
Jaký je tvůj profesní sen?
Měl jsem velkou radost z toho filmu a rád bych v tom pokračoval. Asi by se dalo říct, že teď žiju svůj sen z před pět lety. Takže si rychle musím vymyslet nějaký další.
Kdybys nebyl režisér a herec, čím bys byl?
Jééé, to je otázka (smích). Nejspíš učitelem. Ačkoli čím jsem starší, tím víc vzpomínám, jak jsme paní učitelky zlobili a je mi jich fakt líto.
Otázka na závěr: kdo je Tomáš Dianiška? Jak sám sebe vidíš?
Tomáš Dianiška je tvůrce.
