Debut Celine Song coby filmové scenáristky a režisérky vypráví velmi lidský a autentický příběh o spřízněných duších a životních cestách. K nastoleným tématům dokáže mít blízko řada z nás. A tak si v Minulých životech otázku „co by, kdyby“ nepokládají pouze hlavní postavy, ale i sami diváci.
Příběh, který nese lehké autobiografické prvky režisérky a vychází z její vlastní zkušenosti, začíná u mladé Najong z Koreji. Zdá se, že se líbí svému spolužákovi Hesongovi, se kterým tráví téměř každý den. Jenže se musí rozloučit – Najong se s celou rodinou stěhuje do Toronta. Od té chvíle uplyne mnoho let, během kterých Hesong a Najong (nyní Nora) vedou své vlastní životy a budují si zázemí v zemích, které od sebe dělí tisíce kilometrů. Ani po tak dlouhé době a všem, čeho v životě dosáhli, na sebe ale zcela nezapomněli. A tak se navzdory tomu, že je Nora již vdaná, jednoho dne s Hesongem setkává v New Yorku. Společně pak přemýšlí o nekonečných možnostech minulých životů.
Příběh mě dokázal zaujmout a podle mého zafungoval hned ze dvou pohledů. Prvním pohledem jsou kulturní rozdíly. Navzdory tomu, že jsou Nora i Hesong Korejci, a v mnohém si tak přirozeně rozumí, zároveň oba prožili značnou část života v odlišném prostředí. Hesong, který vyrůstal v Koreji, váhá nad svatbou se svou přítelkyní, jelikož je jedináček a nemá zrovna nejlépe placenou pozici. Oproti tomu již vdaná Nora, jež žije v Americe, o této problematice smýšlí mnohem otevřeněji. Celine Song dokáže tyto stereotypy a smýšlení dvou rozdílných společností skvěle zachytit, a řadu věcí z její domovské kultury tak divákovi představit (například vysvětlit, co je injon).
Nenapadá mě mnoho dalších snímků (namátkově pouze #jsemtady či Return to Seoul), kde by byl střet současných kultur z Koreji a jiné západní země takto trefně zachycen.
Pokud toho o Koreji příliš nevíte, nevadí. Ztotožníte se naopak s Nořiným manželem Arthurem, kterému se i přes veškeré snahy častokrát nedaří Noře porozumět. A obdobně jako v případě Nory a Hesonga také u Nory a Arthura platí, že přestože vyrůstali značnou část života ve stejném prostředí, jejich domovské kultury jsou odlišné. Arthur je (někdy až příliš) přemýšlivý, citlivý, a chce znát na všechno odpověď. Nora si však nechává leccos pro sebe, či je upřímná až příliš.
Zkrátka Nora (a tím i celý snímek) tvoří pomyslný most mezi západní a východní kulturou. Řada rozdílů, stereotypů a kulturních vložek je skvěle zachycena na její interakci s muži z těchto dvou odlišných světů. Díky osobním a každodenním zkušenostem spojených s Koreou jsem některé situace poznával, dokázal se s nimi ztotožnit i chápal odlišné pohledy všech tří postav. Film nicméně zafunguje i pro nezasvěcené z obou kultur, protože jak již bylo řečeno, režisérka dovede řadu věcí srozumitelně představit, či naopak s oním neporozuměním pracovat. Nenapadá mě mnoho dalších snímků (namátkově pouze #jsemtady či Return to Seoul), kde by byl střet současných kultur z Koreji a jiné západní země takto trefně zachycen.
Druhý, pro film již stěžejní pohled, je univerzální. Je tudíž jedno, jaké jste národnosti. Každý z nás se pravděpodobně minimálně jednou za život pozastavil a zamyslel, kudy by se ubírala jeho cesta, kdyby se tenkrát rozhodl jinak nebo prožil život s někým jiným. A ač rozhodnutí již nezvratně padlo, vždy v nás zůstanou zakořeněné pocity, které se s daným směřováním nemusí shodovat. O tom je láska – pocity, kterým neporučíme a mohou se objevit znenadání – a o tom je dospělost – přijmout naše volby nehledě na „co by, kdyby“.
Přestože lze snímek zařadit do romantického žánru, rozhodně se nejedná o klasickou „slaďárnu“. Nejlépe to popisuje režisérka vlastními slovy: „Je důležité, aby film nebyl vnímán jako film o randění. Je to film o lásce.“ Vše směřuje až do hořkosladkého konce, který dokáže zasáhnout a hodnou chvíli ve vás zůstat. Dá se interpretovat různými způsoby a každý si pravděpodobně odnese z projekce něco jiného. Ovšem jen málokdo v tomto příběhu ze života neobjeví sebemenší věc, se kterou by se nedokázal ztotožnit a uplatnit ji na vlastní zkušenosti. Minulé životy jsou příběhem o lásce a o životních cestách obecně. Ve snímku si tak každý najde své, bez ohledu na věk či kulturu.
Kromě kulturních vložek a myšlenek ze života přispívá k autenticitě filmu i hraní všech hlavních představitelů. Ti se chovají přirozeně, díky čemuž jsou uvěřitelní. Snímek jim také mnohdy dává prostor k vyjádření emocí beze slov. Ačkoli právě to, že umí zpomalit a dát prostor dlouhým, tichým scénám, je zároveň jeho největším negativem. Navzdory žánru a faktu, že korejské filmy bývají pomalejší, byly Minulé životy chvílemi zdlouhavé až příliš. I když to přispělo k autenticitě snímku, stále by fungoval, i kdyby byly o něco kratší. Přes všechna převažující a výše popsaná pozitiva jsem se tak neubránil menšímu pocitu, že Celine Song sice napadl skvělý námět, už ale nedovedla dostatečně pracovat s celou dvouhodinovou stopáží snímku.
Minulé životy tak občas nastavují až zbytečně pomalé tempo a mohly by být o zhruba 30 minut kratší. Přesto se jedná o autentický snímek, který trefně zachycuje mnohé kulturní rozdíly, a především otázky ze života, nad kterými se mnoho z nás nejednou zamyslelo. A pokud ne doteď, tak po zhlédnutí filmu určitě.
