Polička, malebné město ve východních Čechách, se zase jednou stala na několik dní centrem pantomimy. Tradiční Mime Fest se letos konal od 20. do 23. září 2023 a opět přinesl to, co je pro něj typické. Umělecký program spojený s atmosférou připomínající prázdninový rodinný výlet i soustředění mladé pantomimy. A nastupující generace měla opravdu hodně co říct.
Na festival v letošním roce zavítaly dvě mimořádné osobnosti nonverbálního divadla. První z nich je mimka a klaunka Nola Rae, přímá studentka nejslavnějšího francouzského mima Marcela Marceaua (její kořeny jsou ovšem v klasickém baletu). V roce 1977 založila v Londýně mezinárodní festival pantomimy, který se stal jednou z hlavních událostí ve světě mimického divadla a letos se konal jeho poslední ročník (festival položila liknavost státní subvence a Brexit, 46 let je však úctyhodné číslo).
Nola Rae jako mimka a klaunka sjezdila celý svět a kromě vlastních sólových kusů také režírovala. Její workshopy pantomimy a klaunérie jsou dodnes vyhledávané. Ačkoli ve svých 73 letech již neúčinkuje, na Mime Festu se kromě besedy, během níž s diváky sdílela nejrůznější milníky a perličky ze své kariéry, uvolila vystoupit s krátkou etudou v závěrečném programu Mime Evening.
Druhou osobností je herec a komik Peter Shub, který studoval ve škole legendárního Etienna Decrouxe, ale jeho umění je esencí klasické komiky. Té nonverbální, s pěkně pevnými základy v technice mimu. V současnosti působí na volné noze a je vyhledávaným umělecem a pedagogem. Do Poličky dorazil s celovečerním sólovým představením Stand Up and Fall Down.
Mim a klaun bývá zpravidla na jevišti sám, a proto musí diváky zaujmout charismatem od první vteřiny. Mimikou, gestem i samotnou prezencí. Peter Shub si během svého vystoupení od začátku do konce s publikem pohrával jako kočka s myší. Při komunikaci s diváky se totiž verbálnímu projevu nevyhýbá, i když jeho skeče a etudy jsou nonverbální. Je od pohledu mistrem gesta a vypointovaných scének, které někdy balancují na hranici nekorektního humoru, ale umělec má tohle všechno pod kontrolou. Rychlost přechodů od jedné scénky k druhé evokuje možná dramaturgii sitcomu nebo animovaného filmu, a to odhaluje jeho americké kořeny.
Nová krev na scénu: surrealismus a černá groteska
Z bohatého programu stojí za vyzvednutí především dvě inscenace – magisterské absolventské práce nastupující generace profesionálů nonverbálního divadla. Obě jsou originální a ukazují, jak přirozeně dovedou mladí umělci nacházet vlastní cestu, což svědčí o dobrém pedagogickém vedení. Mají totiž prostor přijít na to, jaký je jejich styl nebo směr, který pro tuhle životní etapu v umění potřebují.
Simona Rozložníková vzala diváky na performativní vycházku do muzea. Představení To&Jen, jak už název napovídá, nabízí osobitý pohled na dílo Toyen, osobnosti české výtvarné avantgardy. S pomocí projekcí a prostoru rafinovaně modulovaného zástěnami z netkané textilie (scénografie Aleš Vancl) vytváří své vlastní živé obrazy. Ožívají postavy či objekty ze surrealistických pláten i slavná malířka sama – tak, jak ji vidí autorka. Jako sebevědomou, svobodnou a svobodomyslnou ženu soustředěnou na svět umění, ale také zkušenou ve fyzickém potěšení. Nedotknutelnou ikonu nasáklou elegancí art deco.
Klasická pantomima je v To&Jen potlačená na minimum. A i to, co z ní zbylo, je trochu zbytečné, protože síla kusu je v souznění složek a v soustředěné fyzické přítomnosti samotné performerky. Ta diváky provádí prostorem jako galerií. Jde o typ vystoupení, které lze adaptovat na nejrůznější prostory – a nemusí to být nutně galerie –, jen by mělo disponovat alespoň jednou dlouhou chodbou a velkou místností, která se může změnit v efemérní ateliér.
Mates Petrák ve své černočerné komedii beze slov přenesl diváky do pracovny majitele pohřebního ústavu, který ovšem sám vypadá, jako by si poležel v hrobě. Pohybová groteska Memonto mori si dělá legraci z tabuizovaného tématu smrti, ale pranýřuje i nudný úřednický život a dotýká se syndromu vyhoření. Místo budíčku zpívá umíráček, všude je tma, prach a popel a jediný hrobař aby se kvůli tomu ulítal (i když by nejraději trávil poklidný čas ve světle svíčky s ochočeným lišajem).
Petrák si pro sebe vytváří typ klauna roztržitého nešiky, kterému ale dodává pohybovou zručnost a sílu akrobata. Ve zběsilé zkratce ukáže, jakou smrtí každý ze zesnulých sešel ze světa nebo jaké byly jejich zásadní životní okamžiky. Obrazy se střídají tak rychle, že je někdy ani nestihnete sledovat. Kancelářský život znázorňuje situační komika a klaunérie a vlastní pokusy o vstup do záhrobí tvoří obratná artistická čísla. Dojde i na iluzionistiku, a to pěkně drsnou. Inscenace má švih a jednotný styl. A divák může mít radost z toho, že mladí mají ambice pracovat s pantomimou a fyzickým divadlem na dramaturgicky složitějších kusech, než jsou scénky a skeče.
Show must be
Ovšem i ty mají svou platnost, když dojde na pořady kabaretního a revuálního typu. Takové byly na Mime Festu hned dva. Open Mime Stage je večer, o kterém se nikdy neví předem, jak dopadne, protože se do něj se svými etudami a skeči hlásí účinkující v otevřené výzvě. Program se učeše a vykrystalizuje během festivalových dní a na jevišti se nakonec mohou objevit studenti vedle hostů či děti vedle svých rodičů. Výsledkem byla milá a pestrá show komorního ladění, stylizovaná do francouzského kabaretu. Tvůrci se chytili známého klišé o kořenech pantomimy ve Francii a večerem provázela perfektně zahraná francouzská konferenciérka. Byla to fikce, ovšem zcela v duchu festivalu.
Objevila se klaunérie, stand up, komické výstupy i současný tanec. „Bílou“ pantomimu zastupovaly tři studentky třetího ročníku, který už se pomalu formuje v soubor (říkají si příznačně Neviditelné děti). Nejdelší etudu, inspirovanou Stvořením světa / La création du monde Marcela Marceaua, uvedla Kateřina Vernerová. V rukou jí postupně ožily všechny živly, rozpínající se rostliny nebo had nabízející jablko poznání, které v lidstvu probudilo nejen fyzickou lásku, ale i temné stíny. Troufám si v tomto vidět především vedení Radima Vizváryho, který dbá na čistotu techniky a aktualizaci odkazu klasiků (aby pantomima byla čitelná, ale nikoliv naivní). Kristýna Koudelová a Olesya Sydorenko se ve svých scénkách přidržely typu komických výstupů a obě vytvořily postavy, se kterými se divák mohl v mnoha okamžicích ztotožnit.
Tohle byla malá show, o tu velkolepou se postaral Mime Evening, kterým festival vrcholí. Tento rok v moderaci komika Trygve Wakenshawa, který loni publikum bavil vlastním programem. Jak už jsem zmiňovala, největším překvapením byla Nola Rae, která na chvíli znovu oblékla bílý kostým mimky. Peter Shub zopakoval zkrácený výběr některých skečů. Na jevišti nesměl chybět ani mim a umělecký šéf festivalu Radim Vizváry. Publikum pobavil etudou roztržitého klavíristy, se kterým obecenstvo během koncertu zažije nejednu pernou chvilku. Se svými artistickými čísly se na tento jediný večer zastavili i někteří členové novocirkusové komunity: Jindřich Panský, Lukáš Macháček s Martinou Illichovou, stojkař Jan Jirák, Michaela Stará nebo Vojta Stolbenko, který vedle žonglování objevuje kouzlo efektních moderních technologií.
Něco pro děti
Festival nezapomněl ani na dětské diváky, ať už na ty rozdováděné, nebo přemýšlivé. Kultivovanou novocirkusovou show přivezl Michal Mudrák se svým kočujícím cirkusem jednoho muže Cirko Hopley a inscenací Teacrobat. Mudrák patří mezi ty houževnaté umělce, kteří si svoje sny vydupávají ze země. Specialista na stojky chtěl mít vlastní šapitó – no, a tak ho má! S touhle kavárnou, kde je všechno doslova postavené na hlavu, od léta do podzimu objíždí festivaly a servíruje spolu s artistikou i čerstvě upečený perník. Na představení se pobaví i dospělí diváci, navíc je vybaveno svižnou hudbou, kterou natočil jazzman Laco Déczi.
Trochu více soustředění vyžaduje inscenace Nina plete slona souboru FysioART. Ten si zakládá na citlivém a laskavém přístupu k dětem. Jeho inscenace jsou promyšlené a pracují s poznatky vývojové psychologie. Škola hrou i nesmírně křehké umění, většinou beze slov. Konkrétně tenhle kousek před diváky otevírá útroby továrny na výrobu pleteného zboží, do které si jedna holčička přišla vyprosit slona. FysioART v představení pracuje s pantomimou, prvky akrobacie, s objektovým i černým divadlem. Vytváří milý imaginární svět, a především: není infantilní! Jak mně jsou jen z duše nepříjemné všechny ty inscenace, ve kterých se křičí, ječí, dělají naprosto prvoplánové vtipy a hýří křiklavým nevkusem. Bohužel jich není na poli tvorby „pro děti“ málo. FysioART potěší vnitřní dítě dospělého a těm skutečně malým vkus nekazí, ale pomáhá pěstovat.
Na Mime Fest dorazila první večer také Laterna magika s inscenací Krajina těla a Miřenka Čechová hostovala se svou kontroverzní inscenací Baletky. S Kabinetem žonglérských kuriozit přijeli Bratři v Tricku, kteří hráli pro školní publikum. Mime Fest je určen nejen milovníkům pantomimy a divadla, kteří se spokojí se sedadlem v hledišti, ale stejně důležitou náplní jsou praktické workshopy. Těch se obvykle účastní alespoň jeden ročník studentů „nonverbálu“ z pražské HAMU, kteří se tu setkají s umělci, z nichž někteří do České republiky zavítají jen jedenkrát. Poslední den festivalu si účastníci workshopů, vystupující a hosté užili závěrečný večírek. Na něm se kromě dobrého jídla a pití zakládají nová přátelství a diskutuje o umění – samozřejmě především o tom nonverbálním.
