Znáte to: jdete do kina nalákaní známou značkou nebo poutavým trailerem, ale na film zapomenete hned, jak opustíte sál. A pak jsou tu nenápadné snímky jako Anatomie pádu, které mezi všemi těmi nablýskanými blockbustery snadno zapadnou do pozadí. Což by byla nesmírná škoda. Výhra Zlaté palmy v Cannes je totiž zcela oprávněná.
Za každým, i docela obyčejně vyhlížejícím životem se ukrývá hlubší příběh. Výjimkou není ani úspěšná spisovatelka Sandra, která žije se svým manželem Samuelem a jedenáctiletým nevidomým synem Danielem ve francouzských Alpách. Nic nenasvědčuje tomu, že jednoho dne bude Samuel nalezen mrtvý před jejich horskou chatou. Následné vyšetřování začne odkrývat řadu okolností. A to nejen těch technických, jako jsou nejrůznější stopy a příčina smrti, ale i těch intimních. Ne vše je takové, jak se na první pohled jeví. Kde leží pravda? A existuje v tomto případě jediná definitivní odpověď?
Z anotace i prvních několika desítek minut nabude divák dojmu, že snímek spadá do žánru detektivní krimi. A to krimi velice zdařilé. Rekonstrukce vraždy a veškeré formální kroky, kterými si musí manželka a syn pozůstalého projít, působí vskutku věrohodně. Společně s přesvědčivým hereckým výkonem všech zúčastněných, který na mě v jednu chvíli kvůli různým zadrháváním a dalším reakcím působil téměř jako improvizace (ale jednalo se o přirozené herectví), vznikl celek evokující až dokumentární film. Od začátku si mě herci i dění v – navzdory situaci – úchvatně vyobrazených Alpách získali a přesvědčili, že půjde o mnohem realističtěji zasazený příběh, než je tomu zvykem.
Silný zážitek, který rozhodně doporučuji. Dokonce bych se nebál film zařadit mezi jeden z nejlepších, jež jsem letos měl možnost v kinech vidět.
Od pravdy jsem nebyl daleko, přesto jsem (stále naladěn na krimi linku) nebyl připravený na to, v čem spočívala pravá podstata filmu. Kriminální zápletka totiž slouží pouze jako zástěrka k rychlému přesunutí děje do soudní síně, v níž se odehraje zbytek snímku. Ve skutečnosti je tedy Anatomie pádu psychologickým dramatem pitvajícím své účastníky na naprostou dřeň. A kde jinde se člověku dostat takto nepříjemně pod kůži než právě u soudu. Přestože se řeší podrobnosti ohledně způsobu samotné smrti, hlavní otázkou zůstává, proč k ní vůbec došlo. Vztah mezi Sandrou a zesnulým Samuelem je prozkoumán takřka mikroskopicky, do nejmenšího detailu. Název snímku tak lze chápat dvojím způsobem: díváme se na anatomii pádu fyzického, který zapříčinil smrt, ale především pádu obrazného – intimního vztahu, kvůli kterému k fyzickému pádu vůbec došlo.
V určitých chvílích může soudní síň připomínat spíše debatní kroužek, který se zabývá všemožnými filozofickými a morálními úvahami. K snímku to však patří a pro diváka je pochopitelné, proč tomu tak je. Všechny informace jsou do příběhu zakomponovány nenásilně a obecenstvu předány hladce, bez jediného zaškobrtnutí. Každé slovo i pohyb herců (především hlavní představitelky Sandry Hüller) je natolik uvěřitelné a pohlcující, že si mě film zcela omotal kolem prstu. Soustředil jsem se na děj, aniž by mi utekla byť jediná myšlenka k něčemu jinému. Dvě a půl hodiny, z nichž většina se odehrává v soudní síni, utečou jako voda. Po celou dobu vše sledujeme nevidomýma očima jedenáctiletého Daniela, který je prostředníkem mezi publikem a zbylými postavami.
Pokud na závěr očekáváte definitivní rozuzlení celého „případu“, rovnou vás odkážu na přímočařejší krimi a ušetřím vás zklamání. Anatomie pádu si svou nelehkou pozici sebevědomě a úctyhodně drží do úplného konce. Na jednoznačné odpovědi – existuje-li vůbec taková – totiž nezáleží. Záleží pouze na samotném průběhu, který onu touhu po rozuzlení a odpovědi vyvolal. Záleží také na úhlech pohledu – prostý fakt, na který zapomínáme a který nám snímek připomíná.
Sledovat Anatomii pádu není zábavou v běžném slova smyslu. Film je chladný jako prostředí Alp, kde se zpočátku odehrává, a chvílemi až frustrující, protože zachycuje skutečný život jako málokterý jiný. Díky tomu je zároveň neuvěřitelně pohlcující, s perfektně napsanými dialogy a hereckými výkony. A nejen jeho pointa, ale i řada momentů napříč celou stopáží je úderná. Jde o jeden z těch snímků, jež s vámi zůstanou i po odchodu ze sálu. Budete nad ním přemýšlet nebo jej možná analyzovat z hlediska vlastní zkušenosti.
Myslel jsem si, že letošní Minulé životy s jejich hořkým, ale trefným a autentickým zachycením milostných vztahů nic nepřekoná. Anatomie pádu mě přesvědčila o opaku. Tento snímek snad ani nemohl vzniknout pouze na základě fantazie, ale zachycuje odpozorované skutečné životní situace a konverzace. Jistě, dalo by se najít i několik nedokonalostí, ale z celku je natolik cítit emoce, že jsem schopný nad tím přivřít oči. Silný zážitek, který rozhodně doporučuji. Dokonce bych se nebál film zařadit mezi jeden z nejlepších, jež jsem letos měl možnost v kinech vidět.
