Vymítač ďábla se znovu vrací. Několika pokračování se sice dočkal již v předchozích letech, nejnovější díl s podtitulem Znamení víry se však převážně soustředí na legendární originál z roku 1973. Režisér David Gordon Green má navíc údajně v plánu rovnou celou novou trilogii, počínaje tímto dílem.
Angela je pro svého otce Victora tím nejcennějším, co mu na světě zbylo. Na rozdíl od její matky a Victorovy manželky, která tragicky zemřela při zemětřesení, ji se podařilo zachránit. Když se jednoho dne Angela nevrátí ze školy a je pohřešovaná společně se spolužačkou Katherine, má Victor pocit, že se ocitl v noční můře. Jenže skutečné hrůzy se teprve začnou dít. Dívky se po třech dnech jako zázrakem objeví na farmě daleko od lesa, v němž původně zmizely. A obě se chovají jako posedlé.
Několik věcí se musí Davidu G. Greenovi nechat. Když před uvedením snímku mluvil o poctě originálu, nebylo to úplné tlachání do prázdna. Nejnovější Vymítač ďábla mohl snadno skončit jako další, špatnými efekty přeplácaný béčkový horor, kterých je dnes k vidění bolestivě mnoho. Jako názorný příklad poslouží letošní Papežův vymítač. Green se minimálně snaží jít ve stopách toho, co fungovalo tenkrát, tedy budování hrůzy čistě na atmosféře a průběhu událostí. Což se v nejedné scéně celkem daří.
Oceňuji také, že se nepokusil do snímku nesmyslně nacpat CGI, ale spoléhá se především na povedené kostýmy a nijak špatné výkony dvou hlavních dětských představitelek. A stejně jako u jeho oživení Halloweenu z roku 2018, ani zde divák nepotřebuje zhlédnout předchozí sequely a prequely (byť se jejich existence nevylučuje) a může začít čistým štítem. Film pracuje pouze s událostmi původního Vymítače ďábla, ale ani ten ve výsledku nehraje důležitější roli než jakýsi fan service. Snímek tak může bez problému fungovat i pro naprosto nezasvěcené.
Bohužel, ani tato snaha (byť ceněná) pro dobrý horor nestačí. Tvůrci sice respektují kultovní první díl, jenže natolik, že se nikdy nepustí jeho pomocné ručičky a neopřou se do toho pořádně sami. Snímek má několik momentů, kterými připomíná jedničku. Tvůrci začnou budovat atmosféru a mají otevřené dveře k tomu divákův strach plně dotáhnout… akorát že si ty dveře paradoxně na poslední chvíli sami přibouchnou před nosem. Jako by se hororový snímek sám bál vkročit na neprozkoumaná území a situaci doopravdy přiostřit. Což ve výsledku vypadá tak, že Znamení víry má sice veškeré ingredience klasického Vymítače ďábla a vypadá jako on, ale už s nimi neumí pracovat a jako Vymítač ďábla nefunguje.
Tato snaha (či nejistota) držet se po celou dobu zpátky se značně negativně zúročila ve finále. To mělo být hrůzostrašným a zapamatovatelným vygradováním dosavadních událostí, ale místo toho začne diváka nudou uspávat. Tam, kde jsou finále moderních hororů extrémně přemrštěná, je naopak nový Vymítač ďábla nezvykle klidný a nijaký. Snímek nažene do jednoho domu nesourodou skupinku lidí, přičemž každý si během vymítání víceméně mele to svoje. A především – každý do místnosti přichází a znovu odchází dle libosti, jako by se jednalo o rozehranou partičku karet. Diváka to nesmírně vytrhává ze situace a jakékoliv napětí, natož strach, je na bodu mrazu.
Aby se neřeklo, Znamení víry přeci jenom přichází s něčím „svým“. Navíc se – vzhledem k názvu – příhodně věnuje otázkám víry. Jedná se ale o naprosto prázdné a generické tlachání nesoucí se v duchu kýčovitého „vše zlé musíme překonat společně“. S podobně „krásnými“ myšlenkami se sice setkáte v každém druhém filmu (nejčastěji animovaném), ale v hororu je tak úplně nečekáte.
Znamení víry usiluje o to se co nejvíce přiblížit původnímu Vymítači ďábla, v čemž (pro mnohé možná nepřekvapivě) selhává. Lze ocenit pokus tvůrců o uctění klasiky, jenže se až zbytečně příliš drží zpátky. A to jediné inovativní či „vlastní“, tedy myšlenky o víře a společném překonání útrap, působí až příliš nuceně a kýčovitě. Nejnovější Vymítač ďábla se tak sice liší od novodobých hororů, které tlačí na pilu až příliš, jenže k nim tak jako tak kvalitativně sklouzává právě kvůli tomu, že se naopak bojí dupnout na plyn.
