David Fincher je režisérem kultovních pecek jako Sedm, Klub rváčů, Hra či Zodiac. Naprostá špička svého oboru, která skoro třicet let nenatočila špatný film. Pak ale přišel černobílý Mank a pověst bezchybného režiséra byla rázem ohrožena. Po tomto klopýtnutí zarytí fanoušci netrpělivě čekali, zda se Fincher dokáže opět vyznamenat. Místo vyznamenání se ovšem dočkali Zabijáka.
Nejnovější snímek legendárního režiséra vychází z francouzského komiksu. Představuje nám bezejmenného nájemného vraha, který by měl být nejlepším z nejlepších. A na první pohled tak skutečně působí. Jeho cit pro detail, málomluvnost, trpělivost a hlavně bezohlednost z něj dělají ukázkový příklad sociopata jako stvořeného pro práci zabijáka. Jenže poté, co se jeho poslední kšeft mírně řečeno nepovede, stává se pro změnu kšeftem on sám. Jeho úkolem nyní je, aby ochránil sebe i své nejbližší a nějakým zázračným způsobem se z této bezvýchodné situace dostal.
Nejspíš vám to zní jako naprosto zaměnitelné akční béčko. Režie Davida Finchera a scénář Andrewa Kevina Walkera, tedy spolupráce tvůrců proslulého thrilleru Sedm, nicméně slibovala hutnou a nezapomenutelnou podívanou. To by ovšem jeden z výše zmíněných pánů nesměl ukrutným způsobem selhat. Řeč je o Walkerovi, který bohužel opravdu napsal obyčejné akční béčko postrádající nejen jakýkoliv nápad či zápal, ale i logiku a smysl.
Hlavního antihrdinu, s tváří charismatického a v roli naprosto přesného Michaela Fassbendera, v nejednom momentu popisuje jako bezchybně pracujícího odborníka a špičkového zabijáka. Hned na to ho ale scénář nutí dělat jednu hloupou chybu za druhou a z ničeho nic působí jako naprostý amatér. Scény, v nichž vyhazuje mobil se SIM kartou, očišťuje zbraň před letištěm nebo jen spoléhá na stupidní náhody, jsou pro logicky uvažujícího diváka opravdu bolestné.
Že to byl všechno tvůrčí záměr? Že by ve skutečnosti šlo o satiru, kdy si hlavní antihrdina pouze myslí, jak je dobrý, ačkoli je ve skutečností průměrný? To přece nedává smysl. Vždyť je to v přímém rozporu se scénářem, který něco takového hned několikrát výslovně popírá či jinak vyvrací. Spíše než o satiru jde zkrátka o slabý a špatně napsaný příběh, jenž nedokázal svým bezchybným řemeslem povznést ani tak zkušený režisér jako David Fincher.
Zabiják je jen předraženým režisérským cvičením, na jehož existenci zapomenete stejně rychle jako na Manka.
A je to škoda, protože Fincher odvádí sice trochu odměřenou, avšak precizní práci. Každá scéna je naprosto dokonale nasnímaná. Paleta barev se opět drží jeho oblíbené žluté a nejeden kamerový záběr či nápad dokáže příjemně pohladit na duši. K čemu to ovšem je, když všechno zabíjí plochý, nelogický a značně nefungující děj, v němž se nedočkáme žádného napětí, vývoje, nadhledu, ani zajímavého konce. S výjimkou působivé úvodní sekvence film pomalu a konstantně plyne, bez schopnosti vyvolat v divákovi alespoň sebemenší náznak emoce.
Po Mankovi proto přichází další obrovské zklamání, které jen potvrzuje, že spolupráce Finchera a Netflixu měla zůstat u geniálního seriálu Mindhunter. Zabiják je totiž jen předraženým režisérským cvičením, na jehož existenci zapomenete stejně rychle jako na Manka. Coby Fincherův skalní fanoušek si nejspíš musím konečně přiznat, že časy Klubu rváčů či Zodiaca jsou nenávratně pryč. Fincher už netočí pro diváky, ani fanoušky, nýbrž jen a pouze pro sebe. Na jednu stranu mu to samozřejmě přeji. Na stranu druhou mě to ale neskutečným způsobem vytáčí. Kde jsou ty staré dobré časy? Chci je zpátky.