Na završení nejnovější filmové adaptace Dumasovy klasiky jsme nemuseli čekat nijak dlouho. Druhá část Tří mušketýrů s podnázvem Milady totiž právě míří do kin. Příběhově navazuje na svoji první část z letošního dubna a celé dosavadní vyprávění uzavírá. Povedlo se Francouzům udržet kvalitu zdárně až do konce?
Když mladý D‘Artagnan přicestoval do Paříže, nenašel zde pouze přátele v podobě královských mušketýrů. Získal také lásku půvabné Constance, kterou však náhle přímo před jeho očima unesli neznámí útočníci. D‘Artagnan má před sebou nelehký úkol. S Athosem, Porthosem, Aramisem a mnoha dalšími se vydává na frontu, jelikož válka ve Francii neustále sílí. Nepřátelé navíc nečekají pouze za hranicemi, ale svými intrikami zasahují i zevnitř. Během toho všeho se zároveň snaží najít milovanou Constance, přičemž nejednou musí spojit své síly s tajemnou Milady de Winter.
Pokud jste četli recenzi na první část s podtitulem D‘Artagnan, bude vám pravděpodobně následující text znít v mnohém povědomě. Což rozhodně není výtka vůči filmu, pouze konstatování faktu, a tím i nutnosti k následnému přístupu. D‘Artagnan a Milady jsou totiž jedním uceleným snímkem rozděleným na dvě poloviny (díky čemuž jsme se obou částí dočkali ve stejném roce). Jeho recenzování se dá poté přirovnat k situaci, kdy byste zvlášť hodnotili první a druhou hodinu jednoho a téhož filmu. Co tedy platilo pro první část, platí i pro tu druhou. Jen je vzhledem k vývoji a gradaci děje možné pozorovat i umocnění některých aspektů – ať už k horšímu či lepšímu. Zkrátka, je to více toho stejného.
Milady se dá (ne)doporučit velice jednoduchým způsobem: bavila-li vás první část, dostanete prakticky to samé. Pokud vás ale D‘Artagnan jakýmkoliv způsobem minul, nezmění váš názor ani Milady.
Z D‘Artagnana (naštěstí) přetrvávají veškerá pozitiva. Stále se jedná o parádní historickou podívanou díky skvělé výpravě, a to jak z hlediska kostýmů, tak výběrem lokací. Nadále zůstává neméně parádní akce, která je vzhledem k výraznému posunu v ději o něco velkolepější než v první části. Nejedna scéna mi tak dokázala na hodnou chvíli utkvět v paměti. Pro akci ale platí i dříve zmíněná výtka, tedy na můj vkus někdy až zbytečně příliš roztřesená kamera připomínající „bourneovku“. Jinak velkolepým soubojům ubírá na přehlednosti.
Nadále mě taktéž bavila většina postav, a to jak svými dějovými linkami, tak hereckým ztvárněním. V tomto ohledu mě poněkud zklamaly pouze postavy Aramise a Porthose, jejichž dějové linie sloužily jako komediální odlehčení. Od titulních charakterů bych přeci jen čekal něco důstojnějšího či významnějšího. Tvůrcům se nicméně podařilo příběh důstojně a s emocemi zakončit, a současně si nechat otevřená vrátka pro případné pokračování.
Stejně jako pozitiva přetrvávají i některá negativa, která jsem nyní vnímal o to silněji. Již u D‘Artagnana jsem pociťoval určitou zkratkovitost či roztříštěnost. U Milady, jež je v počtu postav a dějových linií ještě pokročilejší, to platí dvojnásob. Příklad: v jedné scéně vidíme naše hrdiny plout po rozbouřeném moři. Vzbuzují dojem, že půjde o dlouhou a náročnou plavbu, ale již v následujícím obraze uhání na koních a jsou pár metrů od cíle. Předchozí scéna s plavbou tak působí nepřirozeně utnutá. Navíc vrhá diváka mezi dvě natolik odlišná místa, že dochází ke chvilkové dezorientaci. Přitom by stačil několikavteřinový záběr na blížící se pevninu, jenž by tyto dva obrazy přirozeně propojil. Tento zkrat se bohužel objevuje na několika dalších místech napříč celým snímkem, například když Athos v táboře mušketýrů kdesi v lesích plánuje záchrannou výpravu do určité pevnosti. Načež k ní hned v následující scéně přijíždí, ačkoli se tato pevnost nachází na pláži u moře.
Kromě dezorientace diváka se tím narušuje i pocit jakýchkoliv (zde neexistujících) vzdáleností. Nevím, zdali chyba nastala ve scénáři, střižně nebo někde jinde, avšak ze snímku je cítit, že se všechno snaží odvyprávět rychle. Tím ale zapomíná na základní a ve filmařině důležité prvky. Sledování snímku bych mohl přirovnat k situaci, kdy by imaginární postava skákala v umělecké galerii z jednoho líbivého obrazu do druhého, bez jakéhokoli vzájemného propojení.
Tuto konkrétní výtku lze uplatnit i na samotnou Milady. Eva Green ji sice ztvárnila úžasně a přesvědčivě, ale v ději si postava skáče, jak se jí zamane. Není místa, kam by se nedostala. Bez ohledu na vzdálenost, okolní podmínky a časovou posloupnost. Chápu záměr tvůrců vyobrazit tuto postavu jako „záhadnou“, její přemisťování ale nejednou evokuje pocit, že vlastní teleport.
Kromě ne příliš šťastné práce s místy a časem (přítomné již od první části) a charakteristikami Aramise a Porthose jsem ale ve výsledku dostal, co jsem očekával. I o druhé části tak mohu prohlásit, že se Francouzům po nejedné stránce povedla. Celkově jde o zábavně i kvalitně odvyprávěný známý příběh, který ocení znalci i nováčci. Milady se tak dá (ne)doporučit velice jednoduchým způsobem: bavila-li vás první část, dostanete prakticky to samé (s několika lepšími či horšími odchylkami). Pokud vás ale D‘Artagnan jakýmkoliv způsobem minul, nezmění váš názor ani Milady.
