Yorgos Lanthimos, známý divákům například snímkem Zabití posvátného jelena, přichází s dost možná jedním ze svých nejlepších filmů doposud. Původem řecký režisér v něm sází na známá hollywoodská jména a servíruje artově zabalenou, avšak stále divácky přístupnou parafrázi na Frankensteina.
Viktoriánský Londýn v sobě ukrývá hezkou řádku zázraků dosavadní vědy. Jedním z nich je i mladá žena Bella, již po nešťastné události přivedl zpět k životu výstřední, avšak geniální vědec Dr. Godwin Baxter. Její vzkříšení má však háček – její vlastní mozek byl nahrazen mozkem dítěte. Pod Godwinovými křídly se tak Bella učí vše od začátku. S postupně narůstající touhou po vědění jí začíná být vědcovo panství malé, a tak se později vydává za jeho zdi, do širého světa. Na této cestě objevuje již nikým nechráněná Bella vše, co je s každodenním životem spojené – počínaje nejrůznějšími radostmi a konče nešťastnými či až krutými skutečnostmi.
Obdobně jako loňský Renfield sází nejnovější parafráze známé klasiky na originální formu, ve které bezpochyby první zmíněný počin přebijí. Stejně jako je Bella na začátku nepopsaným, bílým listem papíru, začíná i celý snímek příhodně černobíle. Kromě příběhové symboliky tím pochopitelně odkazuje na původního Frankensteina, jehož připomíná i využitím dalších prvků. Ať už se jedná o hudbu, kamerové záběry, či nejrůznější efekty, Chudáčci v budování dojmu sledování sto let starého snímku skutečně bodují a řadí se tím mezi to nejoriginálnější, co lze momentálně v kinech vidět.
Tvůrci už tak nezvyklou formu ještě dále ohýbají a v silně bizarních situacích odhalují v divákovi jeho potrhlý či černý smysl pro humor. Podobné scény budete jinde těžko hledat a pravděpodobně se nejednou pozastavíte nad tím, proč se něčemu takovému vůbec smějete. Jenže vše je tak neuvěřitelně divné a ujeté, že to zkrátka funguje. Celkový dojem umocňují excelentní výkony (následně zcela oprávněně oceněné) Emmy Stone, Marka Ruffala a skvěle namaskovaného Willema Dafoea. Všichni si evidentně i pro ně neobvyklý profesní zážitek užívali a vložili do něho maximum.
Jak jsem již naznačil, snímek se vyvíjí spolu se svou protagonistkou. Barev tak postupně nabývá nejen obraz, ale i osobnost Belly. Chudáčci si od toho bodu stále zachovávají svůj podivný humor a potrhlou kreativitu, ovšem s narůstajícím uvědoměním Belly se mnohem více dostává do popředí příběh. Tvůrci odvedli v tomto vývoji skvělou práci a vše působí (navzdory veškeré podivnosti) zcela přirozeně.
Pokud máte chuť na intelektuální, a zároveň neuvěřitelně originální a hravou podívanou, s Chudáčky dlouho neváhejte. Pokud skloubit art a Hollywood, pak rozhodně takhle.
Na své rozsáhlé cestě (opět bodující ve výpravě) hledá hlavní hrdinka samu sebe, poznává vlastní sexualitu a okolní svět. Kromě nejzásadnějšího tématu emancipace předkládají tvůrci řadu dalších společenských a filozofických úvah, přičemž se nezastavují vůbec před ničím. Navíc všechna sdělení dokážou podat divákovi srozumitelně, což je společně s až artovou formou snímku překvapivý, avšak příjemný balanc, jaký rozhodně není běžný. Jako jedinou vadu na celé této deformované kráse tak vnímám pouze stopáž. Ta má přibližně o dvacet minut více, než by snímku slušelo. Příběh na to dojíždí ve své závěrečné části, kde již lehce ztrácí dech.
Pokud ale máte chuť na intelektuální, a zároveň neuvěřitelně originální a hravou podívanou, s Chudáčky dlouho neváhejte. Snímek má silnou hereckou sestavu i výkony a boduje téměř po všech technických i příběhových stránkách. Film vás uspokojí jednak po stránce diváckého zážitku, a jednak svými tématy a úvahami, v nichž si pravděpodobně každý najde to své. Pokud skloubit art a Hollywood, pak rozhodně takhle.
