Jaké hrůzy se děly uvnitř osvětimského tábora, víme bohužel naprosto přesně. Dosud jsme ale na plátně neviděli tak idylicky vykreslený život pár metrů ode zdi, která toto peklo oddělovala od zbytku světa. V árijsky spořádané rodině velitele tábora Hösse a jeho manželky Hedvigy, kteří bezmezně věřili ve správnost konečného řešení.
Snímek začíná takřka dokumentární formou – natočenými dlouhými obrazy rodičů Hössových trávících čas s dětmi. Při koupání u řeky, u večeře, při ranním vypravování do školy, na zahradě při hře. Záběry, které mají v člověku vyvolávat příjemné pocity a evokovat bezstarostnost dětství. V tomto případě však diváka silně iritují, protože zná zrůdnost kompletní scenérie složené ze šťastné rodiny na straně jedné a reality všedního dne nevyvolených lidí za zdí; lidí odsouzených na smrt.
Proč ještě točit filmy o holocaustu a jakým způsobem je natočit, aby byly jiné a zvedly diváky ze židle? Jonathan Glazer chtěl na toto téma natočit film dlouhá léta, ale přesně kvůli těmto otázkám se mu nedostávalo inspirace. Námět, který ho nasměřoval k realizaci filmového příběhu z naprosto nového úhlu, našel až ve stejnojmenné knize Martina Amise.
Od prvních minut je jasné, že Glazer spoléhá na poučené obecenstvo, kterému se nic nemusí doslovně vysvětlovat a dobře zná historické reálie. S tímto předpokladem si režisér po celou stopáž hraje s notoricky známými symboly osvětimského života, kterými buduje napětí a hnus na pozadí rodinné idylky tak krásně vykreslené na pozadí projektu „konečného řešení“.
Zóna zájmu je přesně ten typ filmu, jaké by se měly točit o bolavých tématech historie.
Zatímco sledujeme běžné rodinné aktivity Hössových, několik metrů od nich přijíždějí se skřípěním brzd na nástupiště plné vlaky, po jejichž zastavení následuje štěkot psů, hlasité německé příkazy, občasné výstřely a křik zoufalých lidí. Šťastná rodina jako by nic z toho nevnímala, přestože je vše tak blízko, tak na dotek a tak strašlivě slyšitelné. Děti si hrají, Hedviga probírá módní úlovky z Kanady, papá Höss po večerech úzkostlivě zhasíná po domě a život plyne dál v takřka idylickém bezčasí. Absence jakéhokoli hudebního podkresu je tou nejznepokojivější složkou, jsme vydáni napospas pouze reálným zvukům dennodenní osvětimské reality.
A ta je vlastně tak příjemná! Hedviga s manželem mají vše, o čem kdy snili. Svůj sen, který si vybudovali, včetně nádherné zahrady s bazénem, sen, který nemůže nic překazit. Až do chvíle, kdy je Höss převelen na jiný úkol v jiném místě a Hedviga svého muže odmítne následovat. Glazer sugestivně dotáhne diváka do stadia, kdy proti své vůli začne Hedvigu chápat, proč nechce s dětmi rodinné hnízdo opustit. Tento pocit však rychle odezní ve chvíli, kdy mimoděk naservíruje scénu malého syna poslouchajícího z okna hádku vězně za zdí o ukradené jablko. Křik, krátký výslech, hluk, zlověstné signály toho, co má přijít. A malý klučina v okně dětského pokoje sám pro sebe utrousí větu, kterou málokdo vymaže po zhlédnutí z paměti – „příště to nedělej“.
Höss se nakonec do Osvětimi z nového působiště vrací jako vítěz. Jako jediný je totiž schopen zorganizovat monstrózní akci vyvraždění 400 tisíc maďarských Židů, kteří budou do tábora přijíždět takřka nepřetržitě v ohromných číslech. A Hedviga na svého muže bude hrdá. Nikdo jiný by to přece nedokázal udělat tak jako on. Spolehlivý manžel, milující táta, dokonalý organizátor a slovy dnešní doby ukázkový psychopat.
Zóna zájmu je přesně ten typ filmu, jaké by se měly točit o bolavých tématech historie. Glazerovi se podařilo vytvořit unikátní dílo, které i bez zobrazování násilí a brutality ukazuje zvrhlost lidské zloby a nenávisti. Zla, které nebylo ospravedlňováno, ale pouze pro osobní dobro jedinců přehlíženo.
