Podle hebrejského rčení ten, „kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět“. Toho je důkazem příběh sira Nicholase Wintona, který pomohl z tehdejšího předválečného Československa odcestovat 669 židovským dětem. Jeho počínání pak zajistilo do dnešních dnů život více než pěti tisícům lidem.
Snímek podle skutečných událostí vypráví o tehdy 29letém londýnském makléři Nicholasi Wintonovi, jenž v roce 1938 navštívil Československo. V Praze se následně setká s (převážně židovskými) rodinami, které uprchly z okolních zemí a které s přetrvávajícím strachem z vpádu nacistů momentálně žijí v ubohých podmínkách. Winton se – společně s pomocí místního Britského výboru pro uprchlíky a své matky – rozhodne z rodin zachránit alespoň děti, kterým obstará britská víza. Ani on si ale není jistý, kolik mladých životů zvládne před nevyhnutelnou a blížící se invazí ubránit.
Přiznám se, že mé znalosti o siru Nicholasi Wintonovi nejsou bohužel nijak velké. Musím tedy projevit vděk za jakýkoliv obdobný projekt, který tento neuvěřitelně lidský a hodnotný příběh svému okolí představuje či připomíná. Bezpochyby si to zaslouží, a překvapilo mě tak, jak „malé“ zastoupení kromě několika zpravidla dokumentárních snímků téma má. Jeden život má však kromě svého poselství i druhou stránku v podobě filmové zpracování, které je jako u jakéhokoliv jiného kinematografického počinu pouze přirozené zhodnotit, byť tentokrát hledám jakoukoliv kritiku poněkud nerad.
Příběh máme možnost sledovat ze dvou časových rovin: z let 1938–1939 a roku 1988. Za mě z toho o něco lépe vychází pozdější dějová linka. Prvním důvodem je její představitel: starého Nicholase Wintona ztvárňuje Anthony Hopkins. Ten, přestože ve skutečnosti nic moc nedělá a jeho linka je vzhledem k pokročilému věku Wintona i doby celkově mnohem klidnější, mi danou postavu dokázal přiblížit mnohem lépe než jeho mladší protějšek. Johnny Flynn v roli Wintona z let 1938–1939 byl zkrátka příliš nevýrazný. Stará Praha na diváka dokáže efektivně dýchnout dobovými kulisami a atmosférou. Ani scénář spjatý s touto časovou rovinou nebyl uchopen špatně. Osudy Nicholase Wintona a zachraňovaných dětí jsou ve výsledku vyprávěny citlivě, ale… něco tomu přeci jen chybělo.
Snímek po celou dobu spíše bezpečně klouže po povrchu, než aby se do tématu skutečně ponořil. Nejen po stránce informativní, kdy bych býval uvítal podrobnější zasvěcení do tehdejších procesů, Britského výboru pro uprchlíky či vůbec samotné postavy Wintona (o kterém se ve finále nic moc nedozvíme), ale také po stránce emotivní. Nejedna scéna měla nakročeno k tomu být doopravdy úderná, ale náhle je vše utnuto, například časovým skokem do roku 1988. Kvůli tomu pak působí snímek poněkud odtažitě.
O něco větší propracovanost by scénáři neuškodila, naopak se vysloveně nabízela. Na druhou stranu tvůrci svými nevelkými ambicemi nic zásadního nekazí.
Z příběhu je cítit mnohem větší potenciál, než jakého ve skutečnosti dosahuje, a tvůrcům se nedaří (či neriskují) jej opravdu budovat. Jeden život má spíše kvality televizního zpracování, což není úplně náhoda. Režie se totiž ujal James Hawes, který s jinými než televizními filmy doposud žádné zkušenosti neměl. V žádném případě netvrdím, že u obdobného příběhu jsou potřeba typické prvky vysokorozpočtového hollywoodského snímku nebo že jsem nespokojený s finální podobou. Přesto mohli tvůrci dát snímku o siru Nicholasi Wintonovi něco navíc, především míří-li s jeho představením do kin.
Vrátím-li se ale k druhé časové rovině z roku 1988, té se povedlo si mě definitivně získat svým závěrečným aktem. Zachycuje Wintona, kterak po dlouhých letech dochází k výsledkům minulých snah. V tom momentě šla jakákoliv dosavadní technická stránka snímku stranou a dolehla na mě pouze síla onoho skutečného příběhu. U Jednoho života se mi také poprvé stalo, abych v kině zůstal sedět i po titulcích – musel jsem vše zpracovat a pokusit se zahnat slzy. A nebyl jsem zřejmě jediný, vzhledem k tomu, že jsem neviděl vstát ani kohokoliv jiného a posmrkávání bylo slyšet ještě hodnou chvíli.
Z hlediska zpracování funguje Jeden život překvapivě o něco lépe v dějové linii z roku 1988, přestože roky 1938–1939 toho nabízejí od počátku k prozkoumání a budování více. Snímek si totiž pro sebe krade perfektní ztvárnění Anthonyho Hopkinse a závěr. Předcházející dění je sice odvyprávěné s citem, ale má blíže k televiznímu než kinematografickému zpracování. O něco větší propracovanost by scénáři neuškodila, naopak se vysloveně nabízela. Na druhou stranu tvůrci svými nevelkými ambicemi nic zásadního nekazí. Sází na jistotu, a především přispívají k rozšiřování povědomí o neuvěřitelně hodnotném, skutečném příběhu.
