Nový, nepříjemně satirický snímek rakouské režisérky Jessicy Hausner vám poměrně syrově ukáže, jak jíst uvědoměle. Club Zero je místy mrazivý, jindy zas úsměvný film o manipulaci a falešných mesiáších. Distributorem je Aerofilms, v jehož kinech můžete Club Zero zhlédnout.
Musím se přiznat, že předchozí tvorba Jessicy Hausner mě minula. Když jsem ale poprvé viděl trailer na Club Zero, vryl se mi pod kůži a musel jsem film vidět. Silné téma mě oslovilo – mladá učitelka nastupuje se svým kurzem střídmého stravování na elitní soukromou střední školu, kde se svými žáky až děsivě manipuluje a postupně ovládá celý jejich život. Ze skupiny mladých středoškoláků se tak pozvolna stává malá, roztomilá sekta.
Svým námětem mi Club Zero připomněl film Die Welle od Denise Gansela (v překladu Vlna, do české distribuce se ovšem film dostal pod názvem Náš vůdce), ve kterém učitel gymnázia zkouší se svými žáky experiment na téma diktatura. To se ovšem, jak už to bývá, ošklivě zvrtne. Stejně nevinně začíná i Club Zero. Co kdybyste jedli o trochu méně? Co se nepřejídat a jíst jen tolik, kolik potřebujete? Co jít ještě dál? Nemusíte přece jíst maso, nemusíte přece jíst ani mléčné výrobky. Možná nemusíte jíst vůbec?
Snímek krásně ukazuje křehkost dětí, kterými jsme na střední škole všichni byli. Záměrně píšu „dětí“, protože ve věku mezi 15 a 18 lety jste na pomezí dětství a dospělosti. Přesně v této době se stáváte nejzranitelnějšími. Hledáte si životní vzory, idoly, vůči jejichž špatným činům jste slepí, protože je vnímáte jako revoltu proti zajetým kolejím. Proč by jedním takovým idolem nemohla být zrovna učitelka, která vám s úsměvem na tváři říká, že byste měli přemýšlet o tom, co jíte a kolik toho sníte?
Club Zero určitě neocení každý. Pro někoho může být těžce stravitelný, a hlavně nemusí každému sednout svým stylem zpracování.
Club Zero je, jak jsem zmínil v úvodu, satirou. Příběh nahlíží na životy různých studentů, kteří mají svoje důvody, proč jim jejich učitelka imponuje. Jednou je to láska, jindy zase utvrzení ve vlastním přístupu k jídlu v podobě bulimie nebo jen prosté získání kreditů navíc. Všechny postavy ale mají společného nepřítele – rodiče, kteří nevidí (nebo nechtějí vidět) problémy, jimiž se jejich ratolesti zaobírají. To je téma, se kterým místy zábavně, jindy však trochu zdlouhavě a repetitivně režisérka pracuje. Díky tomu, že se jedná jen o pár žáků, je příběh komorní, ovšem postupem času se začne týkat všech zúčastněných, včetně zpočátku nadšené a později nepříjemné vystřízlivělé ředitelky školy (mimochodem, scéna s čajem je opravdu povedená).
Hlavní role tiché asociální učitelky se brilantně zhostila Mia Wasikowska, které se dostala do hlubšího povědomí díky snímkům o Alence v říši divů, kde hrála po boku Johnnyho Deppa v roli Kloboučníka. Fajnšmekři si ji vybaví také z temného až depresivního dramatu Ďábel či z jarmuschovského „hororu“ Přežijí jen milenci. Mia hrát umí a opět to dokazuje právě v Club Zero. Svoji postavu uchytila jako tichou, nenápadnou ženu, která v sobě dusí určitou nechuť k současnému stavu věcí, ovšem nedává to nijak najevo. Pomalu si jde za svým cílem, omotává si všechny protagonisty svého plánu kolem prstu a nenápadně, malými chytrými krůčky ovládá víc lidí, než je zdrávo. Na druhé straně mi herci, kteří ztvárnili žáky, nesedli. Jejich někdy až moc velké přehrávání nebo špatné uchopení postavy mě místy vyloženě rušilo. Nejsem si jist, zda to byl záměr, kterým se měla ukázat jejich nevinnost, nebo jen neumětelství.
Po vizuální stránce je film opravdu silný. Pomalu se přibližující záběry, monotónní otáčení a statická kamera – to vše výrazně podtrhuje čím dál hutnější atmosféru. Barvami a kompozicí snímek nezapře inspiraci dílem „divadelního“ a stále oblíbenějšího Wese Andersona (Royal Tenenbaums, Rushmore, Grandhotel Budapest). Čím by ale Club Zero bylo, kdyby záběry nepodbarvil kvalitní zvuk? Hudba je nejsilnějším prvkem celého snímku. Perfektně pracuje s jednotlivými obrazy, se střihem a skvěle buduje náladu filmu. Skladatel Markus Binder (čirou náhodou manžel režisérky) za ni ne nadarmo dostal ocenění v kategorii Nejlepší hudba na European Film Awards.
Club Zero určitě neocení každý. Pro někoho může být těžce stravitelný (jedna scéna je zbytečně nepříjemná a naprosto bezdůvodně se snaží tlačit víc a víc na pilu), a hlavně nemusí sednout každému svým stylem zpracování. Místy je vážný až za hrob, jindy zas vtipkuje. Mně osobně to sice sedlo, ale věřím, že by snímku prospělo jej více prostříhat. Někdy se zbytečně opakuje a 110minutová stopáž tak působí jako moc dlouhá. V tomto ohledu bych uvítal střídmost, kterou film sám hlásá.
