Absolventu FAMU Šimonu Koudelovi se v jeho filmové tvorbě daří. Jeho krátkometrážní a dokumentární snímky se podle dostupných informací pravidelně objevují na různých festivalech. Ovšem v jeho literárním debutu Nikde tu jsem se známky jakékoli kvality hledají jen těžko.
Marta si ve svém životě zkrátka neoddechne. S Petrem to už bylo k nevydržení, a tak od něj odešla. Jenže jejich dcera Judi jí to nikdy neodpustila. Aspoň že po seznámení s Fabianem se zdálo, že se blýská na lepší časy. Odstěhovala se za ním do Rakouska, ale i tento vztah nakonec pohořel. Marta tak zůstala úplně sama – bez partnera, bez dcery, opuštěná v cizí zemi. Do toho dostane upomínku, aby si do Prahy, kde nebyla už několik let, přijela urgentně něco vyzvednout. Možná to byl strach z případného soudu či pomyšlení, že znovu potká Judi, co dodalo Martě impuls vyhrabat se ze své bídné situace a do Prahy skutečně vyrazit. Jenže netušila, že se její situace může ještě mnohonásobně zhoršit.
Stejně jako Marta jsem ani já netušil, do jak bídné situace se s touto knihou dostanu a že její přečtení bude pomalu za trest. Přitom začátek vypadal opravdu slibně. Šimonu Koudelovi se v první kapitole podařilo popsat Martin život dostatečně uvěřitelně a pochopitelně, takže jsem neměl problém s postavou od začátku soucítit. Navíc tu od první stránky byla ona tajemná, výhružná upomínka, která probudila moji zvědavost. Plný očekávání jsem nechal rozběhnout fantazii, do jakých všemožných situací se Marta dostane a co nebo kdo za tím celým stojí. Nemohl jsem být naivnější.
Nebudu přehánět, když řeknu, že drtivou většinu knihy s takto zajímavým námětem tvoří Martino bloumání po Praze. Někdy jde za někým konkrétním, jindy je naprosto bezcílné. Během těchto jejích vycházek se dočítáme, jak v té a oné čtvrti stála budova X, ale doba pokročila a teď je tam místo ní nová budova Y. Přišlo mi, jako by si autor při náhodné procházce Prahou sepsal nejrůznější poznatky, ze kterých následně vytvořil knihu. Jenže zapomněl, že nepíše turistického průvodce, ale román.
Popisy budov, jejich historie, či dokonce venkovního ovzduší jsou však ještě tím nejnormálnějším, byť jakkoliv nezáživným. Obočí jsem začal nadzdvihávat ve chvíli, kdy se dozvídáme, kolik dveří napočítala Marta v paneláku, kam šla navštívit svou dceru Judi. Nebo že venku na zemi uviděla klíště. A ne, v žádném případě nešlo o klíčové informace posouvající děj. Šimon Koudela zkrátka velice rád popisuje své okolí. Hodně detailně.
Vyzdvihování těchto nepodstatných detailů působí zvláštně už samo o sobě. Ovšem zcela nový level tomu dodávají pasáže, ve kterých se Koudela vyloženě rozvášnil a zmíněné detaily opisuje téměř přes celou stranu. Jako příklad za všechny poslouží část, v níž si Marta všimne zranění na těle feny. Jedno z těch zranění, která jí připomínala „tuhnoucí lávu, v jejichž puklinách září magma“, pak olízla, aby jej očistila (ne, nedává to smysl). To, co následně ucítila, na ni asi muselo zapůsobit stejnou extází, jako když Remy v Ratatouille poprvé zkombinoval sýr s jahodou.
Dočítáme se, jak z této rány cítí chuť všemožných zákoutí, kuřecích kostí, ale i chuť slz opuštěných matek, dvířek kamen a tak dále a tak dále, dokud autor nepopsal téměř celou stranu. Pochopil bych, kdyby se Koudela k takto sáhodlouhému popisu uchýlil z nějakého důvodu, ale ve výsledku je celá pasáž úplně zbytečná. Navíc nejde o výjimku – s těmito nahodilými záchvaty tréninku kreativního psaní se setkáváme v téměř každé kapitole. A málokdy ladí s dosavadním stylem vnitřního myšlení Marty.
Kniha mi silně připomíná žáka na základní škole, který dostane za úkol slohové cvičení na předem určené téma. Žák se následně snaží vzpomenout na co nejvíce slov, aby mohl dané téma co nejvíce rozepsat. Slovním balastem zaplní desítky stránek, aniž by sdělil cokoli konkrétního. Stejně tak nemá děj ani Nikde tu jsem, pouze dlouhé a „kreativní“ popisy všemožných, a především nepodstatných věcí. To zřejmě podle autora stačí, aby dílo vyslal do světa.
Abych mu ale nekřivdil, Koudela si občas i vzpomene, že by se v jeho knize mělo něco dít. Tato ojedinělá prozření jsou náhlá a kvůli všem těm popisům nemají prostor být přirozeně vybudovaná. Jsou tedy uměle vykonstruovaná a ohnutá přes koleno. Jako když se Marta zraní, její šaty jsou potrhané a špinavé a lidé na ulici ji za to začnou mlátit. Prostě protože je špinavá. Přesně taková je totiž přirozená reakce kolemjdoucích na neznámého ušpiněného člověka, taková je každodenní realita kruté Prahy… Nebo když v jednu chvíli vypadne elektřina a Marta se musí potmě a velmi komplikovaně dostat k laptopu, aby si osvětlila místnost. Následně jí instantní nudle, přičemž „musí být opatrná, aby si o ně nesedřela patro“! Kolonka „napětí“ je odškrtnutá a hurá zpět k popisům.
Postupně mi tak začala být Marta úplně ukradená, protože když nebyly její „potíže“ uměle vykonstruované, šla jim sama naproti. Například se vybourá v autě a odmítá zavolat záchranku. Proč? Prostě proto. Doktora nechce vyhledat ani později, kdy se jí její zranění zhoršují. Také se ji kdosi snaží ve spánku udusit polštářem. Ji to probudí a ví, kdo to byl. Dokonce s tím člověkem spí v jedné místnosti, a to i nadále – jako by se nic nestalo. Nic neudělá, přestože má možnost odejít. Při svých toulkách si vybírá trasy přes opuštěná a nebezpečná místa a následně se diví, že se zde střetne s bezdomovci nebo ji napadne pes. Jak lze – i přes počáteční pochopení životní situace – soucítit s člověkem, který se v podstatě naschvál postaví na koleje a pak překvapeně uskakuje před projíždějícím vlakem? A ano, i to se v knize stalo.
Přesto se někde hluboko pod tím vším ukrývá pár momentů a témat, jež nejsou k zahození a při jejichž rozvinutí by kniha nemusela být takový propadák. Momenty, ve kterých je Marta normální člověk s běžnými lidskými problémy – řeší vztah se svou dcerou a dostala se do hledáčku tajemné organizace, která jí poslala onu upomínku. Tyto počáteční, a aspoň trochu zajímavé náměty se ale postupně vytrácí. V závěru jsou pohřbeny úplně, stejně jako moje snaha najít na knize cokoli pozitivního.
Finále – naprosto zřetelně vycucané z prstu – možná mělo mít hlubší, skrytý význam. Osobně jsem měl ale spíš pocit, že autor chtěl „příběh“ prostě rychle uzavřít. A mám i pochybnosti, že to, do čeho se kniha přetvořila, od počátku plánoval. Současný osobní život, vztah s Judi, tajemná upomínka – nic z prvních kapitol nehrálo nakonec roli a vytratilo se do prázdna.
Kniha by se neměla soudit podle obalu, v tomto případě je však vypovídající. Odfláknutá obálka naznačuje, že u titulu nemělo cenu připlácet za důstojný design. Nicneříkající název budí dojem, že ani sám Koudela nevěděl, o čem chce vlastně psát nebo co sdělit. Do konce roku sice nějaký čas ještě zbývá, jsem ale přesvědčen, že Nikde tu jsem je nejhorší knihou, která se mi letos dostala do rukou. Upřímně lituji času, který jsem u tohoto roztahaného nic (byť má pouhých 300 stran) strávil. Koudela nemá nejhorší vyjadřovací schopnosti a v budoucnu by se mu možná mohlo podařit napsat dobrý příběh. Nejprve si ale musí promyslet, o čem kniha bude a co se v ní bude dít.