Garfielda netřeba příliš představovat. Kočičí milovník lasagní a odpůrce pondělků č. 1 je s námi již řádku let a od svého debutu coby novinový strip se stihl několikrát představit na plátnech kin i televizních obrazovkách. Tyto adaptace však kvalit původní komiksové podoby spíše nedosahovaly. A nejinak tomu bohužel je – navzdory všem snahám – také u nejnovějšího celovečerního animáku Garfield ve filmu.
Svého otce viděl Garfield naposledy, když byl ještě kotě. Tehdy zůstal během deštivého večera zcela samotný v jedné uličce, ponechán svému osudu. Tato nešťastná událost však kocourovi zajistila téměř perfektní život. Setkal se totiž s Jonem, který Garfielda společně se psem Odiem přivedl do nového domova, a především mu zajistil zdánlivě nekonečnou zásobu dokonalých jídel všech chutí. Z idylky plné lasagní, dlouhého vyspávání a sledování Catflixu Garfielda s Odiem vytrhává jistý večer, během kterého jsou oba uneseni. Minulost na sebe nezapomíná a kocour se po mnoha letech opět setkává se svým otcem.
Cynického Garfielda z krátkých stripů mám v oblibě. Proto mě zprvu potěšil pocit, že se mu jeho nové celovečerní provedení pokusí ze všech adaptací přiblížit nejvěrněji. Podíl na tomto prvotním dojmu nesla pochopitelně animace. Byť v detailu sice příliš nenadchne a může působit poněkud jednoduše, svojí stylizací je velice podobná původnímu předobrazu. Nejedny Garfieldovy grimasy a pózy jsou jako vytržené z komiksu a fanoušky dokážou potěšit. Autoři snímku se ale původní látku rozhodli následovat také formou. Garfield ve filmu je tedy spíše Garfield ve skečích.
Nějaký „větší“ příběh napříč celou stopáží se zde sice odehrává, nicméně je neuvěřitelně prostinký, probíhá spíše na pozadí a funguje jako „lepidlo“ pojící veškeré menší situace a fórky. Hlavní roli zde totiž hrají právě ony. A navzdory přiblížení se původním novinovým stripům, které jsem zprvu vnímal pozitivně, jsem jakožto filmový divák s takovou formou narazil. Skutečně zběsilé tempo, které snímek nasazuje již od prvních minut a kvůli němuž nic nedostává větší prostor, se rychle omrzí.
Je možné namítnout, že jsem ke snímku zcela jasně určenému pro ty nejmenší až zbytečně kritický. A uznávám, že bude-li se malý divák u takového počinu opravdu bavit, pak byl účel splněný – a to je nejpodstatnější.
Tvůrci sázejí jeden vtípek za druhým jako z kulometu (snad žádná věta se bez pokusu o vtip neobešla) a doufají, že alespoň jeden z nich zafunguje. A taky by, i přes evidentní záměr zacílit především na nejmladšího diváka, zafungoval. Některé z nich jsou totiž ve své podstatě a na papíře skutečně minimálně úsměvné. Jenže ne v tomto tempu, který ve mně evokoval pocit, jako kdybych rychle swipoval jedno video na TikToku za druhým. Raději bych se tak v tomto případě pokusu o přiblížení původní látce vzdal, jelikož ve filmovém médiu a po dobu téměř dvou hodin to zkrátka nefunguje. Snímek se brzy stal únavným a až otravným.
Tomuto, ehm… „ADHD“ stylu vyprávění podlehla také charakteristika titulní postavy. Filmový Garfield sdílí se svým komiksovým protějškem pouze jméno a vzhled. Jeho cynismus (na kterém byla postava kocoura v první řadě založena) vystřídalo téměř hyperaktivní skotačení, ve kterém minimálně třetina „zábavných“ situací staví na tom, jakými nejrůznějšími způsoby si kocour ublíží. A jak jsem již zmínil, ve zběsilém tempu se ani nic jiného nezvládá budovat.
Prvkem Garfieldova otce se sice tvůrci snažili do seznamu adaptací přinést něco nového, ve výsledku ale jakékoliv pokusy přichází vniveč. Na hlubší budování jejich vztahu paradoxně není ve snímku dostatečný prostor a přechod k rádoby emocionálním scénám funguje obdobně, jako kdybyste použili vypínač od světla. Slunečnou scenérii vystřídá zatažená obloha, začne hrát smutná melodie (která je ve všech „emocionálních“ scénách zcela totožná) a následně, když se vše narychlo vysvětlí, se opět objeví jasné, slunečné počasí. A takto stále dokola.
Abych byl upřímný, od poloviny snímku jsem jej už sledoval spíše na autopilota (a ani tak mi nic neuniklo). V sále nás bylo přibližně šest, přičemž jeden z diváků po 20 minutách odešel a již se nevrátil, zatímco zbytek sál opustil ještě před závěrečnými titulky.
Je možné namítnout, že jsem ke snímku zcela jasně určenému pro ty nejmenší až zbytečně kritický. A uznávám, že bude-li se malý divák u takového počinu opravdu bavit, pak byl účel splněný – a to je nejpodstatnější. Na druhou stranu, existuje nemalá řada animovaných snímků, které perfektně fungují jak pro děti, tak dospělé a ani jedné z těchto skupin nenavodí jejich sledováním pocit naprosté ztráty času. K tomuto ideálnímu balancu a zdařilosti se však tvůrci Garfielda ve filmu za mě osobně ani nepřiblížili. Možná by jim k jejich nápadům mnohem lépe seděla seriálová forma – ta filmová je tímto stylem minimálně úmorná, a je otázkou, jestli opravdu pouze pro dospělého diváka.