fbpx

KoresponDance 2024: tanec, barokní hudba a toulky komnatami

  • Lucie Kocourková

Už podvanácté se na zámku ve Žďáře nad Sázavou konal festival nového cirkusu a současného tance KoresponDance, který letos expandoval do Prahy a do Nového Města na Moravě. Žďár je ale Žďár – se svým geniem loci, dědictvím Santiniho, velkým areálem nádvoří a tajuplných chodeb a krásnou přírodou v okolí je zkrátka nezaměnitelný. Umělci se sem sjíždějí, aby návštěvníkům nabídli inscenace a projekty, které s tímto prostorem dovedou komunikovat, jsou vstřícné širokému publiku a nenásilně je seznamují se stále novými žánry.

KoresponDance se ve Žďáře nesl tak trochu v duchu hry na schovávanou s počasím. Program se musel několikrát měnit, protože bouřky a přívalové deště se nevyhnuly ani Vysočině. Ale až na ztrátu jedné reprízy se celý program nakonec podařilo odehrát. Hned první festivalový den ukázal, že asijské rytmy dovedou být pořádně divoké. Ve čtvrtek se umělci tradičně objevili na žďárském náměstí Republiky, aby odehráli několik kusů ve veřejném prostoru pro diváky i kolemjdoucí. Jako první se zde svým jediným vystoupením uvedla skupina Wadaiko yosa-yosa. Jde o specialisty na hru na japonské bubny taiko, kteří svůj ansámbl založili u nás v Česku. Ve Žďáru je doplnila jako host zkušená japonská hudebnice Mihoko Umemura, která hraje nejen na taiko, ale i další nástroje. Zapojila též publikum a diváci se nechali strhnout především halasem nástrojů, které hudebníci rozezvučovali s takovou razancí, jako kdyby tančili choreografii.

Wadaiko yosa-yosa & Mihoko Umemura, foto: Dragan Dragin

V programu pod širým nebem se jako další představil akrobat slovenského původu Roman Škadra, který se od oboru žonglování přesunul k práci s neobvyklými a neobvykle těžkými předměty. Vytvořil zatím dva sólové projekty, z nichž první – Absurd Hero – vidělo publikum taktéž ve čtvrtek. Artista se inspiroval mýtem o Sisyfovi, o nekonečné a nedokončitelné práci, která nemá smysl, pokud jej člověk hledá ve výsledku, a ne v činnosti samotné. Roman Škadra bojuje s velikou 25kilogramovou červenou koulí, a to doslova i přeneseně. V jedné části představení s ní zápasí za zvuků skutečného boxerského mače, ve druhé s ní manipuluje, přenáší, stěhuje, sféra se stává oním Sisyfovým balvanem. Je to metafora, která se dá použít na život, práci i samotné cirkusové umění.

Absurd Hero, foto: Dragan Dragin

Velkorysý program pro veřejnost ve městě pak skýtal ještě ryze taneční vystoupení čtyřčlenné španělské skupiny HURyCAN. Tři muži a jedna žena se ocitají v prostoru, v němž zakoušejí různé druhy interakcí a střetů. Z jejich tance se stává fyzický boj, v němž se dvojice i jednotlivci provokují a poměřují si síly. Navzdory křehké postavě na sebe úlohu rozhodčího bere žena, která pozvolna opanuje společenství mužů svou vnitřní silou a odhodlaností. Silový akrobatický tanec je radost sledovat, performeři dokonale ovládají svá těla, naučené reflexy, partnerskou práci. Nelze pochybovat o jejich profesionalitě a zkušenostech, ačkoliv dění na scéně má vypadat jen jako výjev z ulice.

HURyCAN, foto: Alena Češková

Absurdita na druhou

Zmiňovaný artista Roman Škadra představil na festivalu také svou letošní novinku, další sólový projekt Girevik. Středobodem a hlavní rekvizitou jsou tentokrát cvičební kettlebelly (girevik je ruské označení pro siláka, který je právě šampionem v jejich zdvihání). Škadra ovšem pokračuje v linii absurdního divadla. S kettlebelly nežongluje, ani nepředvádí tradiční cirkusové triky, ale hraje si s nimi po svém a v překvapivých kombinacích. Přemisťuje je v prostoru jako stavebnici, hromadí je jako kostky, skládá na sebe jako skulptury, nasazuje na nohy jako střevíce… Ukazuje se, jak vrtkavá a nevypočitatelná rekvizita kettlebell je. Artista má na sobě oděv podobný krátké sukni a také se v průběhu představení přezouvá – lakýrky vymění za střevíce a boty na vysoké platformě. To vše ale spíš proto, aby si ztížil manipulaci s rekvizitami, než že by chtěl otevírat další témata. S otázkou maskulinity a jejích dalších symbolů si tak pohrává jen okrajově. Diváci se především baví a současně se obdivují jeho síle a obratnosti, stejně jako fantazii a smyslu pro iracionálno.

Girevik, foto: Adéla Vosičková

Trochu absurdní byla i performance Groupe ZUR s názvem Vento (Větřík). Skupina na pohled již vyzrálých performerů rozjela přehlídku situací a výjevů, jejichž středobodem byl umělý vítr. Povíval na filmu v projekci i v realitě, když se zřejmě principál společnosti proháněl před konsternovanými diváky s fukarem. Tu rozechvíval velké kusy igelitu (prý biologicky rozložitelného), tu jeho rozcupované útržky, pak zase vlajky z průsvitného materiálu, ale také vlasy, oděvy, … Pokud jde o fyzický výkon nebo techniku práce s materiálem, na ty skupina buď rezignovala, nebo ji samy o sobě vůbec nezajímají. Jen si tak užívala povlávání ve větru, svoje i svých rekvizit, které oživovala barvami světel anebo mapováním bodové světelné projekce, jež snad měla navodit dojem hvězdného nebe. Bizarní je asi nejvýstižnější označení tohoto počínání.

Vento, foto: Dragan Dragin

Zastavený čas ve vertikále

Co však bylo opravdovým požitkem a vtažením do zcela jiného vesmíru, byly projekty portugalského akrobata João Paulo Santose. Když se řekne, že jde o specialistou na čínskou tyč, divák by si mohl představit oslnivou show plnou triků a potlesku. On se však dívá na svůj obor z jiného, umělečtějšího pohledu. Oprostil se od potřeby ukazovat, jak dobrý v technice je, nevystavuje na odiv výkon, ale vytváří pro diváky nezapomenutelné zpomalené pohybové kreace rovné taneční choreografii – ovšem ne na zemi, ale na vertikále.

Jeho sólo Une partie de soi (volně přeložitelné jako Část sebe i Část vás) je víc než půlhodinovou pohybovou meditací. Je v ní cesta na vrchol s mnoha zastaveními i kroky zpět, ale především jde o jednotnou dynamiku celého díla. Artista se pohybuje vláčně a pomalu, jako astronaut ve stavu beztíže: jako by se vznášel a pomalu pohyboval kolem osy tyče, aniž by vynaložil viditelné úsilí (je dobře maskováno, jako u toho největšího tanečního výkonu). Dokáže provést i prudší pohyb, ale téměř to nedělá, nechce šokovat, vylekat, nestojí o zatajený dech publika, ale o to navodit skutečně atmosféru hlubokého soustředění. Diváci s ním prožívají každý okamžik, nedýchají ne proto, že by se o něj báli, ale protože chvíle si žádá zklidnění. Hudba je barvitá a variuje od perkusí po elektroakustiku k elektronice a ruchům, ale nebojuje s pohybem o pozornost, jen rámuje celý ten snový okamžik. Je to mistrovské dílo člověka, který dokázal z techniky určené k ohromujícím efektům vytvořit nástroj klidného zamyšlení.

João Paulo Santos & Ilias Mjouti, foto: Adéla Vosičková

Představil také duet, v němž si zachovává tuto schopnost levitujícího mnicha a přitom vede němý dialog s tanečníkem na scéně pod sebou. Jako partnera si vybral hip-hoppera Iliase Mjoutiho, který setrvává ve své pozemní horizontále a vyjadřuje se neklidnými, trhavými izolovanými pohyby, jako by komunikoval s někým, kdo je našim očím neviditelný. Poznenáhlu se ale ukazuje, že oba muži vykružují v prostoru obdobné pohyby či dráhy, že jejich vzájemná komunikace je reálná, ačkoliv jejich pohledy se střetnou jen zřídka.

Genius loci ve světle a pohybu

V podobně zasněném duchu se nesly i další projekty. Světelná designérka Pavla Beranová uzpůsobila téměř celé jedno křídlo zámku svému barevnému vidění světa – slunce se jen s pomocí barevných filtrů v oknech postaralo o jednu podívanou. Uvnitř v komnatách pak ožívaly projekce, mapované na průsvitné nebo poloprůsvitné materiály, jako kdyby se prostorem neslyšně pohybovali duchové.

Instalace Pavly Beranové, foto: Adéla Vosičková

Zajímavá byla performance žďárského rodáka Martina Říčana, který oživil bývalou Prelaturu, velký freskový sál a schodiště vedoucí k němu. Říčan byl od dětství členem místního pěveckého sboru Žďaráček a účastnil se tak festivalu už od druhého ročníku. Postupně se podílel také na produkci, organizoval zapojení dřívějších členů zdejšího oblíbeného sboru a vytvořil z nich příležitostné festivalové těleso Cantu Gaudemus. Pro letošní ročník vytvořil již svůj vlastní samostatný projekt – Panta Rhei – do něhož kromě zmiňovaného festivalového sboru zapojil ještě rakouský Landesjugendchor NÖ, pětici tanečníků a mladé filmaře. Společně vytvořili multižánrové i multimediální vystoupení, které zachycuje genia loci zámku, a zároveň rozmlouvá s jeho architekturou a barokní hudbou. Na tak mladý tým pozoruhodně vyspělá práce.

Sbor vychází ze dvou skladeb našeho významného skladatele Jana Dismase Zelenky, které jsou ale postupně rozbíjeny a dekonstruovány do disharmonie. V prostoru Prelatury je promítán film, částečně natáčený osmimilimetrovou kamerou na analogový materiál, zčásti jako digitální záznam a nakonec jsou zapojeny i sekvence v reálném čase. Film zachycuje zámecký areál, jeho detaily, polocelky, i s tímto materiálem se však manipuluje a je dekonstruován. V prostoru se pohybují pěvci, tanečníci jej oživují současnou choreografií. Všechny prostředky se průběžně mísí a oddělují, jako když ve sklenici víří voda a písek.

Panta Rhei, foto: Adéla Vosičková

V programu se objevilo i několik kratších choreografií. Tanečnice Chiara Montalbani a Camilla Monga vytvořily trio s houslistkou Federicou Furlani. Představení začíná jako koncert, ale rozvíjí se do pohybového dialogu dvou žen, jejichž rozdílnost spočívá ve způsobu, jakým prožívají a akcentují pohyby, byť choreografický materiál mají obě k dispozici stejný. Tanečnice Leïla Ka diváky zaujala sólovým vystoupením plným kontrastů – vážné a elektronické hudby, současného tance, hiphopových izolací i velké jemnosti a ženskosti. Do krátkého výstupu vtělila mnoho rozdílných pohybových inspirací a odkazů na žánry, to vše v pomyslné cestě za hledáním své příslušnosti a identity. Spolu s ní tančil plaše i kostým, růžové dívčí šaty a lehkou kolovou sukní. Tyto miniatury si mohou vychutnat i diváci, kteří ještě nemají tolik zkušeností se současným tancem a potřebují právě jen seznámení, potřebují vidět jeho paletu, než se třeba rozhodnou pro návštěvu nějakého celovečerního kusu.

Chiara Montalbani, Camilla Monga, Federica Furlani, foto: Adéla Vosičková

V programu nechyběl po oba dva dny taneční battle, který s péčí facilituje už řadu let jeden z našich neslavnějších tanečníků urban dance scény Kristián Mensa. Představily se i děti z projektu Škola tančí, který ukazuje, že pohyb je možné zapojit i coby nástroj poznávání světa. Většina umělců či uskupení také pro zájemce připravila workshopy svých technik či zaměření. A bylo toho ještě mnohem víc, nádvoří se hemžila návštěvníky i umělci každý den až do noci a ani nepřízeň počasí nezabránila, aby se dvanáctý ročník festivalu nestal velkou událostí nejen pro místní komunitu.

Úvodní forografie: Adéla Vosičková

Líbil se vám článek? Podpořte nás.