Do kin vstoupil nový česko-slovenský dokumentární film o první slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Pod ním je podepsaný hlavně Marek Šulík, který kromě přípravy scénáře a režie snímek i sám natočil. Jaký je výsledek? Možná až příliš černobílý.
Dokument sleduje cestu Zuzany Čaputové od konce druhého kola vítězných prezidentských voleb po odmítnutí ucházet se o další prezidentský mandát a jmenování jejího nástupce. Divákovi ukazuje nejen klasické povinnosti hlavy státu, ale vezme jej i do zákulisí prezidentské kanceláře a nechá nahlédnout do osobního života Zuzany Čaputové. Seznámíme se tak s různorodou agendou, jež k této pozici náleží, a samozřejmě dojde i na nepříjemné politikaření či humor.
Ve svém vládnoucím období se Čaputová musela popasovat s několika těžkými okamžiky – ať už pro Slovenskou republiku, nebo na osobní úrovni. Dokument se tak dotkne kauzy zavraždění novináře Kuciaka a jeho přítelkyně, do níž byli zapleteni vysocí představitelé vlády včetně současného premiéra Fica. Dále vypořádání se s celosvětovou nákazou Covid-19 či návštěvou papeže Františka v době, kdy prezidentce umíral její otec. A v neposlední řadě také s válkou na Ukrajině (tedy pardon, myslel jsem „speciální operaci“). Všechny tyto události jsou znázorněny velmi emotivně, čemuž pomáhá až intimně pojatá kamera, která zabírá hlavní aktérku zblízka. Celkově tvoří kamera jednu z největších předností snímku – je hravá, vybírá si zajímavé kompozice, které jsou navíc v souladu s hudbou.
Dokument je spíše milostným dopisem režiséra bývalé hlavě státu než objektivním vyobrazeným jedné z postav slovenských dějin.
Zásadním motivem dokumentu je nepopularita této političky u jejích kolegů z vlády. Připomíná, jak se o ní vyjadřuje premiér a jak jí po většinu času politici z řad opozice hází klacky pod nohy. Tuto náladu ještě vyostřuje nenávist bezejmenných lidí, kteří Čaputové vyhrožují smrtí nebo zabitím jejích dětí, a dezinformace všeho druhu. Člověk má pocit, že je bývalá prezidentka růží mezi trním. Někým, kdo je obklopen nenávistí, a přitom je jediným pověstným zábleskem naděje pro lepší slovenskou společnost.
Film zachycuje nyní již bývalou slovenskou prezidentku jako silnou, ale i křehkou osobnost, jež věří ve své ideály a udělá vše, co je v jejích silách, aby z nich neslevila. Nejedná se přitom pouze o dokument o političce, která dosáhla na nejvyšší pozici, zobrazuje ji také jako ženu a matku. Jak se tyto tři roviny postupně odkrývají, nelze se ubránit dojmu, že je to celé také jednostranné.
Zde se dostáváme k tomu, co mi na dokumentu vadilo nejvíce. Přišlo mi, že jde spíše o milostný dopis režiséra bývalé hlavě státu než objektivním vyobrazením jedné z postav slovenských dějin. Jistě, udělat objektivní dokument o politikovi či političce není snadné, neboť s ním tvůrce buď sympatizuje, či nikoli. Ale vždycky je dobré podívat se na problematiku z různých úhlů pohledu. Jenže Šulík Čaputovou vyobrazuje jako světici a staví ji do pozice oběti, již nemá nikdo rád napříč celým politickým i civilním spektrem. Sice jsou ve snímku zachyceni jak odpůrci, tak fanoušci, ale oponenti jsou vybráni z řad politických „hovad“ a příznivce zastupuje intelektuální část národa. Bohužel to však působí příliš černobíle a nedochází k žádnému střetu, který by Čaputovou ukazoval jinak než jako obětavou, pracovně vytíženou, ale vždycky spravedlivou dámu.
Co se mi naopak líbilo, bylo zapojení určitého humoru, který film příjemně odlehčil. Takové momenty se objevují třeba při řešení návštěvy papeže a toho, jak vlastně vypadá vatikánská vlajka, nebo návštěva míst, kde si vždycky elegantně oblečenou prezidentku fotí přihlížející v plavkách s neforemně vyvalenými břichy. Mezi vtipnější scény se řadí i okamžik, kdy si premiér vlády na poslední chvíli rozmyslí svou rezignaci a uteče z paláce.
Podobně pojatých záběrů je ovšem pomálu. Režisér tlačí hodně na pilu, aby divák pochopil, že se prezidentka i ke svým odpůrcům chovala vždy hezky a uctivě. To je určitě pravda, Čaputová byla a stále je pro mnohé symbolem slušnosti. Prezidentskému postu dala vznešenost i úctu. Jde jen o to, že snímek neukazuje ani jedinou minelu, přešlap či špatné rozhodnutí, kterého se dopustila. Takhle je vyobrazení prezidentky příliš dokonalé, což v kinematografii znamená jediné – nudné.
Pokud jste fanoušky bývalé prezidentky Zuzany Čaputové, budete ze snímku nadšeni. Utvrdíte se v tom, proč je vám sympatická a proč byla u mnohých tak moc oblíbená. Dokument vám názor rozhodně nevyvrátí. Pokud byste ale chtěli vidět objektivní film o političce, která dělá chyby jako každý jiný člověk, nejsem si jist, zda vás snímek uspokojí.
