Návštěva, ať už ohlášeného, nebo neohlášeného hosta, bývá nejen na divadelních prknech vděčným námětem pro delikátní zápletku. Co se stane, když takový nezvaný návštěvník vstoupí na jeviště Divadla v Dlouhé? Pasoliniho Teorému zde nastudoval Jakub Čermák.
Dramaturgie oblíbené pražské scény už v minulé sezoně naznačila, že se začíná ubírat jiným směrem než doposud. První letošní novinka orientaci k modernějšímu pojetí divadla jenom potvrdila. Režie se přitom ujal Jakub Čermák, který v minulosti působil ve Venuši ve Švehlovce a od letošní sezony je uměleckým šéfem činohry Jihočeského divadla. Po více než dvaceti letech tak opustil svůj mateřský soubor Depresivní děti touží po penězích a svou pražskou anabázi prozatím uzavřel ve spolupráci s Divadlem v Dlouhé, které oproti Depresivním dětem sice netíhne tolik k „alterně“, ale rozhodně se nebrání zkoušet nové postupy. Spolu s dramaturgyní Martou Ljubkovou vybral text režiséra a spisovatele Piera Paola Pasoliniho Teoréma, jenž dostal i filmovou podobu a pro tvůrce znamená výzvu v podobě pouhých 932 slov na celou inscenaci.
Sám Čermák si vyzkoušel vyprávět příběh s minimem jazykových prostředků už v inscenaci Maryša (mlčí). Zatímco však příběh Maryši zná – více či méně – každý divák, Pasoliniho Teorému viděl jen malý zlomek. Neznalost ale pro Čermáka není na překážku. Nechce totiž divákovi diktovat, co si má z představení odnést, každá interpretace je vítána. On sám si z příběhu vybral motiv sexuality a lásky, a to především v té nejčistší podobě. To jsou ostatně, jak sám říká, hlavní esence každé jeho inscenace. A rovněž i zde pracuje s tělesností a nahotou, která není nijak vulgární a zapadá do vzorce: tělo = nahota = příroda = přirození.
Většina diváků si však z představení odnese zejména obraz movité rodiny, symbolizující současnou západní společnost odtrženou od reality, kterou navštíví host připomínající mesiáše. Postavy jsou jím vyrvány ze svých rutin, aby prozřely a okusily něco hlubšího. Vnese jim ale tato změna do života skutečně štěstí, lásku a naplnění?
Hlavu rodiny, úspěšného obchodníka Paola ztvárnil Pavel Batěk, který se po několika sezonách vrátil do Divadla v Dlouhé. Role matky toužící po lásce a vášni se ujala Klára Oltová a povrchní zlatou mládež, která se teprve hledá, si zahráli Štěpánka Fingerhutová a Samuel Toman. Role Hosta připadla Matyáši Řezníčkovi. Nejméně prostoru pro vystavění postavy dostala Magdalena Zimová. Její služka Emilia z příběhu nenápadně vysublimuje, ačkoli ani ona neodolá šarmu příchozího. V závěru je pak zcela nahrazena Marií Turkovou, která se chopí úlohy služky v rodině, kde je ve finále úplně jedno, kdo tuto funkci zastane. Vymykající se postavou je pošťák Miroslava Zavičár, kterého lze chápat v biblické rovině také jako zvěstovatele. Vládne nejen slovem, ale i kouzelnickými triky a do inscenace vnáší vedle humoru určitý kontrast k obyvatelům domu.
Vedle silných hereckých výpovědí staví Jakub Čermák také na vizuální a akustické stránce inscenace. Scénu – moderně pojatý interiér italského paláce – vytvořily Pavlína Chroňáková a Martina Zwyrtek. Hudba Matěje Kotoučka dodala všemu dění na dramatičnosti a fatálnosti. Velký prostot zde dostávají fotografie Michaely Škvrňákové inspirované tvorbou čínského fotografa Rena Hanga, jenž je tu rovněž zastoupen. A nesmí chybět ani odkaz na Pasoliniho, kterého zde připomíná úryvek z filmu Saló aneb 120 dnů sodomy.
Třebaže Teoréma nepatří mezi typické inscenace Divadla v Dlouhé, rozhodně stojí za vidění. I s minimem slov a krátkou stopáží řekne víc než dlouhotrvající ukecané opusy.