Nemocná a unavená Maria Callas pravidelně opouští svůj pařížský byt, aby mohla tajně trénovat nemocí vyčerpaný hlas a možná i snít o posledním vystoupení. Posilněna léky a alkoholem bloudí pařížskými ulicemi a bary a vzpomíná na staré časy plné slávy i osobních zklamání. Dává Larraínův film divákovi odpověď na to, co je v jejích vzpomínkách pouhý sebeklam, a co nepříjemná pravda?
Snímek s prostým názvem Maria podrobně sleduje poslední dny operní pěvkyně Marie Callas. Nemocí vyčerpaná žena, byť je jí teprve 53 let a ještě donedávna byla zářící celosvětovou celebritou, během nich rekapituluje svůj bohatý život. Callas žije v Paříži v honosném bytě společně s věrným komorníkem a hospodyní. Její dny jsou takřka neměnné – pravidelně komanduje služebnictvo, aby přestěhovalo piano na nové ideální místo v bytě, a poté posilněna léky odchází z domova. Cestou promlouvá ke skutečným i vyfabulovaným postavám, a nakonec zkouší své nejslavnější árie v malinkém divadle bez obecenstva.
Larraín vystavěl příběh jako zpověď Marie, která má potřebu v posledních dnech života vše vysvětlit a uvést na pravou míru. Režisér k tomu využívá prostřihy do minulosti týkající se nejvýznamnějších předělů jejího života, jež jsou nakonec na filmu tím nejzajímavějším. Například její soukromá vystoupení pro Němce během války v okupovaném Řecku, kdy již jako mladinká uchvátila svým zpěvem. Či dobu bezkonkurenční slávy, seznámení a milenecký vztah s Onassisem i jejich rozchod kvůli Jackie Kennedy.
V těchto částech film ožije, a to jak atraktivitou životních epizod, tak kvalitou dalších postav vstupujících na plátno. Haluk Bilginer ztvárnil Onassise s potřebnou dávkou charismatu a drzosti. Jejich vzájemná interakce na chvíli vytrhne z letargie a monotónnosti příběhu. Ta ovšem nastává okamžitě přenesením příběhu do Paříže k současné Marii.
Maria v podání Angeliny Jolie totiž od reálné předlohy zvládá jen dvě herecké polohy – utrápený výraz anebo přezíravý pohled. Tolik potřebné charisma a vnitřní energie, která sálá ze skutečné Callas z autentických nahrávek, ze sebe Jolie ani v nejmenším nevykřesala. Je proto velmi těžké naladit se na příběh, zapomenout, že se díváme na Jolie předstírající zpěv, a nechat se dojmout životem ikony smutně končícím předčasnou smrtí.
Larraín jako režisér ani tentokrát nepřekvapil. Podobně jako v minulých počinech, životopisných snímcích Jackie a Princezna D., se i zde držel svého průměru.
Dynamice příběhu nepomáhá ani Larraínova snaha o promísení dvou rovin Mariina vnímání. Divák chvílemi neví, zda jsou postavy (například novinář dělající interview) skutečné, nebo jen výplod Mariiny fantazie způsobené léky. Autentičnosti trochu napomáhají hudební vložky z nejslavnějších vystoupení a nádherné árie, opět je však nejlepší užít si je se zavřenýma očima a představovat si skutečnou Marii Callas.
Larraín jako režisér ani tentokrát nepřekvapil. Podobně jako v minulých počinech, životopisných snímcích Jackie a Princezna D., se i zde držel svého průměru.
