Národní galerie Praha představuje svou nejnovější expozici, 1939–2021: Konec černobílé doby. Tu umístila do Veletržního paláce, kde nyní bude dělat společnost dalším dvěma podobně pojatým – 1796-1918: Umění dlouhého století a 1918-1938: První republika. Tento výstavní triptych prezentuje dohromady na 1200 děl a představuje ucelený vhled do českého umění v posledních více než 200 letech.
Sama galerie označuje kurátorský výběr děl pro novou expozici za odvážný. To proto, že vedle sebe staví mimořádná díla s těmi, která jsou výsledkem čistě politických akvizic. Reflektuje tak vliv nedávných dějin nejen na umělecký svět či společnost, ale i na samu sebe a svá rozhodnutí. Ředitel Sbírky moderního a současného umění Michal Novotný to komentuje slovy, že v umění vždy existovalo více různých pojetí kvality současně. Výstava si tak klade za cíl na chronologicky seřazených dílech ukázat, jak se proměňuje vnímání umění a jeho kvality v čase. A také, jak jednotliví umělci v průběhu let přehodnocovali vlastní tvorbu.
Celkem lze v rámci expozice zhlédnout 323 děl, jež pocházejí výhradně ze sbírek Národní galerie Praha. Hlavní focus je logicky na české umělce, mezi vystavenými autory a autorkami nalezneme jména jako Josef Šíma, Toyen, Jan Zrzavý, Kamil Lhoták, Pavel Brázda, Jan Špála, Ladislav Sutnar, Hugo Demartini, Zorka Ságlová, Zdeněk Sýkora, Eva Kmentová, František Skála nebo Kateřina Šedá.
Soumrak dějin
Spodní časovou hranici expozice rámuje začátek druhé světové války, jež zasáhla každého včetně umělecké obce. V koncentračním táboře skončil například Emil Filla nebo Josef Čapek, který zde i zemřel. Část umělecké scény se také aktivně angažovala v odboji.
Právě Čapkovo dílo Oheň je jedním z těch, které celou výstavu uvádí, spolu s obrazem Červené Vejce Oskara Kokoschky. Přestože je většina prezentovaných děl od českých umělců, pozorný návštěvník najde pár výjimek. Kokoschkova metafora porcování Československa po Mnichovské dohodě je jednou z nich. Neutěšenost doby pak reflektují díla jako Hledači vší od Jaromíra Wíša nebo Protiválečný motiv IV Karla Šlengera.
Existenční i existenciální otázky se na pozadí válečných hrůz umělcům staly denním chlebem, a tak filozofické náměty ztratily na atraktivitě. Umělci se proto obrátili ke všednosti, kterou začali ve svých dílech zkoumat do nejmenších detailů. Na každodennosti stavěla i Skupina 42 zformovaná vlivem teoretika umění Jindřicha Chalupeckého. Jako příklady děl poslouží Deštivý den od Stanislava Ježka nebo v Tramvaji od Jana Kotíka.
Sotva si Československo oddechlo v poválečných letech, už se k moci dral Sovětský svaz. Oficiální uměleckou ideologií se stal socialistický realismus, jenž měl za cíl jediné: vyobrazit líbivou socialistickou „skutečnost“. Na kvalitu umělce a jeho díla se přitom v té době až tak nehledělo. Moderna a abstrakce tak musely ustoupit do pozadí, jelikož byly v rozporu s oficiálními názory na umění. To však neznamená, že zcela vymizela, jak dokazují obrazy Jiřího Balcara a Ludmily Padrtové.
Informační panely, provázející návštěvníka výstavou, popisují kromě dějinných událostí i činnost Národní galerie v dané době – například když volnější 60. léta 20. století umožnila akvizice a výstavy do té doby nežádoucích autorů. Do tohoto období spadá také významný dar – Únos Sabinek od Pabla Picassa, který instituce dostala jako symbol podpory v dramatickém roce 1968 od pařížského galeristy Daniela-Henryho Kahnweilera.
Nové umění
Po revoluci se do sbírek galerie začínají dostávat i zahraniční a konceptuální umělci, kteří v nich do té doby úplně chyběli. Projevuje se to i na architektuře výstavy – do té doby převažující malbu a sochu začínají doplňovat další objekty. Mezi prezentovanými umělci se pak začínají objevovat současní umělci a umělkyně jako Kateřina Šedá, Markéta Othová, Michael Rittstein, Jiří Sopko či Jiří Černický. Ten jde zde zastoupen například dílem První sériově vyráběná schizofrenie z roku 1998 nebo sérií Jehelníčky z let 1999–2007.
Závěr výstavy je pak věnován nejmladší umělecké generaci a novým médiím. Ta přitom nepředstavují záležitost posledních několika let – Ateliér nových médií byl na pražské AVU otevřen už v roce 1991. Ke dosavadním výtvarným technikám tak přibyly práce založené na moderních technologiích. Současně do témat pronikají nové náměty a otázky, jež rezonují i soudobou společností. Coby zástupce této sekce uveďme výtvarníka Jakuba Jansu a jeho videoart Club of Opportunities z roku 2021. Právě to je tečkou za obsáhlou expozicí mapující téměř jedno století. A je až neuvěřitelné, kolik se toho za pár desítek let stihlo změnit.
