Silně dramatický spektákl s Adrienem Brodym v roli maďarského architekta získal na Zlatých glóbech ocenění za nejlepší drama, herce i režii. Snímek se také stal velkým favoritem na pozlacenou sošku Oscar, kde získal hned deset nominací. Pojďme se podívat, zda si je Brutalista opravdu zaslouží.
Adrien Brody má charisma na rozdávání, jak dokázal již v legendárním filmu Pianista – tato role mu už jedno ocenění Akademie vynesla. Stal se oblíbeným hercem Wese Adersona, který jej obsadil dvakrát (třikrát, počítáme-li i Fantastického pana Lišáka) do svých děl. Neméně dobře se Brody popral i se svou postavou v kontroverzním filmu Blonde. Nyní jej můžeme sledovat ve snímku Brutalista, který je teprve třetím celovečerním filmem Bradyho Corbeta. Toho budou mít diváci zaškatulkovaného spíše jako herce (já se s ním poprvé setkal v americké verzi Henekeho Funny Games). Právě Brutalistou se mu ale zřejmě povedlo zapsat do kinematografie také coby režisér.
Příběh vypráví o uznávaném architektovi László Tóthovi, bývalém studentovi školy Bauhaus, který přežil hrůzy koncentračních táborů a nyní se stěhuje za velkou vodu, aby minulost spolu s celou Evropou nechal za sebou. V Novém světě se snaží prožít svou verzi amerického snu, ale zatím se mu to moc nedaří. Nastěhuje se k bratranci Attilovi, který vlastní malý obchod s nábytkem, a začne pro něj pracovat. Potom, co jedna ze zakázek nedopadne dle očekávání, skončí Lázsló na ulici a musí se živit podřadnými pracemi. Propadá alkoholu i drogám a jeho cesta se zdá být ztracená – aspoň než se objeví mecenáš v podobě Guye Pearce. Dostává od něj nabídku, jež se neodmítá: postavit komunitní křesťanské centrum. László se ponoří do práce se vší vervou a dokáže myslet jen na ostré tvary, brutalistní kompozici a nekonečně šedý beton. Uprostřed toho všeho za ním přijíždí z Evropy jeho žena (Felicity Jones) aby opět mohla stát po boku své životní lásky.
Brutalista je po celou dobu ponurým snímkem. Neukazuje nám Ameriku takovou, jakou ji známe z romantických komedií. Děj začíná koncem 50. let 20. století a pokračuje v čase, kdy se svět po válce znovu probouzel k životu. Vzniká nový stát Izrael, začíná korejská válka a pomalu nastává doba Studené války. Světové události se do filmu promítají prostřednictvím zpravodajství kombinovaného s dopisy Lászlovy ženy.
Vše, co se ve snímku odehraje, má své opodstatnění. Od úvodních titulků je divák vtažen do děje a zcela jím pohlcen.
I přes všechny útrapy, které židovský národ protrpěl, nejsou Židé ve Státech vítáni. I když je Amerika přijala s otevřenou náručí, celou dobu na mě hledí skrz prsty. Už samotný příjezd ukazuje toxicitu amerického snu. Poté, co se z útrob plavidla vyrojí cestující, zabírá kamera Sochu svobody vzhůru nohama. Tedy stejným způsobem jako se věší vlajka v době neklidu. Další záběr ukazuje skupinu lidí, včetně Lászla, s číslem na hrudi. Na chvíli tak opět přichází o svou identitu a je z nich zase jen číslo… László navzdory tomu všemu dál sní o budově, jež mu zajistí nesmrtelnost. Musí ji ale dokončit dříve, než jeho sebedestruktivní povaha zničí nejen jeho samého, ale i všechny okolo.
Scény natočené dobovou kamerou navozují silnou atmosféru, díky níž máte pocit, že skutečně sledujete záběry z 50. let. Zejména v úvodu provází film výrazná kamera, která snímá hlavního hrdinu z velké blízkosti. Téměř až klaustrofobicky, jako by se nedokázala pořádně nadechnout přes všechen ten pensylvánský stres a tlak. Obraz bravurně doplňuje dramatická hudba Daniela Blumberga připomínající snímky o objevování (nebo dobývání) nových světů. Je úderná, místy smíchaná se zvuky ze stavby a diváka nenechá ani na chvíli vydechnout. Ostatně stejně jako scénář tohoto téměř čtyřhodinového filmového opusu.
Velkou zásluhu na výsledné podobě filmu má vynikající výprava. Až hypnotické záběry interiérů, ale i detailů brutalistické architektury jsou zachyceny velmi citlivě, s téměř posvátnou úctou. Některé ze scén tak utkví v paměti, například když László vybírá v Toskánsku ideální mramor nebo když v nově vybudované knihovně přesouvá křeslo z ohýbaných trubek do kuželu světla. Nejde tu ale jen o hezké scény – ty mají jen podtrhnout zobrazené rozdíly mezi bohatstvím a chudobou. Zašpiněné putyky a chudobince jsou v silném kontrastu s honosnými domy amerických boháčů, pro něž je stavba Lászlovy vysněné budovy stejná jako – slovy architektovy ženy – „přestavba kuchyně“.
Za zmínku také stojí herecké výkony všech obsazených. Brody, jehož charisma jsem zmínil již v úvodu, tu hraje jako o život. Grimasy, akcent (připomínajícího hraběte Orloka z nedávného Nosferatu), pohyby a nekonečné psí oči vykreslují jeho postavu jako arogantní, tichého a vnitřně nevyrovnaného. Druhá nejsilnější role patří Guy Pearcovi, který ztvárnil bohatého magnáta s postupně uvadajícím nadšením. Byznysmana hraje nadmíru přesvědčivě – chvílemi je žoviální a bodrý, jindy zase vypočítavě chladný. Felicity Jones pojala postavu Lászlovy manželky jako inteligentní a trpělivé ženy, která ve svém muži hledá tu osobu, již znala před válkou.
Brutalista má 215 minut, které jsou v kině rozdělené na dvě poloviny s čtvrthodinovou pauzou. Může se to zdát opravdu hodně, ale ani na chvíli jsem se nenudil. Vše, co se ve filmu odehraje, má své opodstatnění. Od úvodních titulků je divák vtažen do děje a snímkem, který se jistě zařadí mezi klasiku, pohlcen. Málokdy se stane, aby téměř celé kino zůstalo sedět i během závěrečných titulků (ty jsou navíc v posledních zhruba dvou minutách zcela bez zvuku). Tak moc vás Brutalista dostane.
