S Lucií Trmíkovou jsme se potkali na DAMU, kde vyučuje herectví. Na katedře činoherního divadla momentálně vede první ročník, a tak se naše úvodní otázka týkala právě studentů. Kromě toho jsme se bavili také o čerstvém ocenění pro JEDL, který se stal divadlem roku, a o připravované novince Opera Ibsen / Přízraky, která bude mít premiéru 10. dubna v prostoru Gabriel Loci.
Baví vás učit?
Baví, jinak bych to nedělala. Před DAMU jsem učila šest let na VOŠ herecká v Michli a základy herectví na HAMU. Teď mám první ročník na DAMU. Studenti jsou zvědaví a mají vášeň pro obor, což je podle mě nejdůležitější. Ale občas je to pro mě i drsné, musím si začít lépe plánovat program. Protože když jdu z hodiny rovnou do divadla a hrajeme něco náročnějšího, jde už o značný výdej energie. Proto si musím hlídat, abychom ve dny, kdy učím, nenasazovali ta nejnáročnější představení.
JEDL nedávno uspěl v Cenách divadelní kritiky a odnesl si titul Divadlo roku. Jak toto ocenění prožíváte?
Ocenění vnímám jako velmi důležité. Díky tomu se o nás více mluví, což je pro divadlo zásadní. Dozví se tak o nás další diváci, kteří přijdou na představení. A to je opravdu podstatné, protože divadlo bez diváků je nesmyslné. Ale zároveň jde o určité potvrzení i pro nás. Člověk si samozřejmě stojí za tím, co dělá, a věří, že to dělá dobře. Ale i tak je reakce okolí důležitá. To, že je naše práce akceptovaná a oceněná někým zvenčí, je zkrátka dobrý pocit.
Divadlo bez diváků jste zažívali poslední dva roky, k tomu jste hledali – a dlouho nemohli najít – novou scénu, kde byste mohli hrát. Vy sama jste měla pocit, že za těchto okolností nelze pokračovat. Je pro vás ocenění i vzpruhou a puncem toho, že má JEDL nadále smysl?
Přesně tak, měla jsem velkou krizi. A to jsem si ani nespojila, že, jak říkáte, pandemie a hledání nového prostoru přišly víceméně ruku v ruce. Během pandemie zmizela možnost hrát, dělat svou práci. A když ta možnost opět přišla, ukázalo se, že Divadlo X10, kde jsme působili, pro nás už nemá potřebnou kapacitu.
Ale nemyslím si, že by ocenění mělo vliv na to, že budeme pokračovat. Rozhodující spíš bylo moje setkání s Martinem Františákem ve výtahu na DAMU. On mi říkal, že se na nás musí přijít podívat, a já odvětila, že těžko, protože nemáme kde hrát. A zároveň mě napadlo se ho zeptat, jestli by nebyl prostor u nich ve Švandově divadle. A ono jo! To považuju téměř za zázrak. Tohle setkání pro mě bylo určující a dostalo mě z vlastní krize. Ocenění je hezké, ale na naše další směřování vliv nemá.
Nově tedy působíte ve Studiu Švandova divadla, ale také připravujete premiéru opery na motivy Ibsenových Přízraků pro prostor Gabriel Loci. O ní sami hovoříte jako o velkém plátně – co si pod tím máme představit?
JEDL je malý spolek. Když se vrátím ještě k Cenám divadelní kritiky, tak mě potěšilo, že jsme byli nominováni na Divadlo roku vedle Městských divadel pražských se třemi scénami a opery Národního divadla Brno. Je úžasné, že se porota neřídila ani rozpočtem ani velikostí scény, ale podle obsahu a kvality práce. Ale zpět k otázce – pro takhle malý spolek je logická tvorba intimnějšího typu. Všechny naše dosavadní inscenace jsou pro tři až pět lidí a najednou jich bude na scéně deset, pět muzikantů a pět herců. V červnu pak povezeme Operu Ibsen / Přízraky také do Ostravy, kde v Divadle Antonína Dvořáka vystoupíme se třicetičlenným orchestrem. Takže pro nás jde skutečně o velkou změnu a velké plátno.
Kromě početného obsazení půjde také o technicky náročnou inscenaci. Gabriel Loci není divadelní prostor a my si z něj musíme divadlo teprve udělat. To znamená zajistit světla, ozvučení, hlediště s elevací a další věci. Půjde o velkou produkci, kterou bychom si bez finanční podpory z norských fondů nikdy nemohli dovolit.
Jde tedy o první zkušenost JEDLu s takto velkou produkcí – nemáte z toho strach?
Ne, naopak se na to moc těším.
Repertoár JEDLu bych se nebála označit jako svérázný. Co mohou diváci čekat od novinky?
Opět svéráznost. Ta je podle mě v umění velice důležitá.
S hraním mimo divadlo už máte zkušenost díky projektu Santini, jehož představení probíhají v Santiniho sakrálních stavbách. Gabriel Loci je bývalý klášter. Jak se svéráznost JEDLu slučuje s podobnými prostory?
Dramaturgie JEDLu má v podstatě dvě linie. Tou první jsou naše inscenace vytvořené pro divadelní prostor a tou druhou site-specific projekty. Těch máme na kontě už několik: Příliš tichý nos v Nekázance, Malý Stvořitel v domě U Minuty, Míru zdar! ve Winternitzově vile a Santini v jeho sakrálních stavbách. V tomto ohledu je Opera Ibsen / Přízraky další z řady inscenací připravených pro nedivadelní prostor. A myslím si, že pro tuto inscenaci není podstatná bývalá sakrálnost místa, ale jeho velkolepost a čistota.
Vy sama jste věřící. Co pro vás osobně propojení sakrálního a profánního znamená? Myslíte, že má v dnešním světě víra stále prostor?
Má ho čím dál méně, jako by se neustále zužoval. V inscenaci Zlý sen měl Saša Rašilov, který hrál kněze, hezkou větu: Bůh se pořád zmenšuje, je menší a menší, až nebude vidět vůbec. To je podle mě pravda, a to už dlouho. Nejenže se zmenšuje a je pro lidi neviditelný, ale lidé ho potřebují stále méně. A přiznávám, že je pro mě bolestné tohle sledovat. Ale nemá to žádný vliv na moje vnímání víry. Já boha potřebuju, jde o jednu z mých základních životních potřeb.
Má vaše víra souvislost s výběrem sakrálních prostor pro site-specific projekty JEDLu?
Neřekla bych, že mě víra táhne do sakrálních prostor. Výběr místa se odvíjí od výběru témat. Ale ať už hrajeme v sakrálním prostoru, nebo v profánním divadle, vždy volíme témata, která obsahují i duchovní rozměr. A našli jsme jej i v připravovaném Ibsenovi.
On víru ve svých hrách moc neřešil, ačkoli zrovna v Přízracích obsažená je. Ale pojímá ji zde velmi negativně. Ibsen víru ve své době pociťoval jako vnucenou tradici, která nás znesvobodňuje a táhne dolů. Řekla bych, že od toho se lidstvo už oprostilo a dnešní vnímání víry je úplně opačné. Náboženství v Ibsenově době bylo vnímáno jako tmářské a něco, co bere svobodu. Dnes náboženství, tak jak ho vnímám a přijímám já, svobodu spíše nabízí. Ale málokdo o něj má zájem. Samozřejmě nemyslím zkostnatělé a bigotní směry, ty jsou i pro mne nepřijatelné.
Vy v inscenacích JEDLu nejen hrajete, ale píšete k nim také scénáře. Kdy jste si uvědomila, že jde o ideální propojení?
K psaní jsem se dostala už během prvního těhotenství, které bylo rizikové a doktoři mi zakázali hrát. Tak jsem se musela zabavit jinak a zkusila jsem zdramatizovat jednu novelu. Napsala jsem k ní scénář a poslala ho do České televize, kde se opravdu zrealizoval. Poté jsem napsala ještě dramatizaci Hauffovy pohádky Chladné srdce pro divadlo Komedie. Neumím však přesně říct, kdy nastal okamžik, že jsem začala psát pro JEDL, a tím pádem i pro sebe. Asi to přirozeně vyplynulo, jak se začala rozvíjet „jedlácká“ linie.
Před JEDLem jsem působila v klasickém repertoárovém divadle, v Činoherním klubu a v Komedii. Vzpomínám na tu dobu ráda, ale chyběla mi tenkrát možnost vybírat si témata a svobodně se rozhodovat, co budu hrát. Byla jsem zkrátka interpretem. Jenže já chtěla být zároveň tvůrcem. Proto vznikl JEDL a současně s tím jsem začala psát scénáře k našim inscenacím.
Libreto k připravované opeře je také vaším dílem. Jaký je rozdíl oproti klasickým divadelním scénářům a jak jste se s tím popasovala?
Vycházela jsem z dramatu Přízraky, takže základ jsem měla a nemusela jsem příběh vymýšlet. Navíc už samotná volba této Ibsenovy hry vycházela z konzultace se skladatelem a režisérem. Na tom jsme se museli shodnout všichni tři. Poté jsem šla razantní cestou a hledala, jak hru co nejvíce zredukovat, aniž by to bylo na úkor jejího příběhu. Tím, že budou některé party zhudebněné, narůstá potřebný čas. Přitom nechceme dělat dlouhou inscenaci, v JEDLU máme rádi krátká představení. Takže jsem musela udělat velké škrty, a zároveň nenarušit smysl hry. Což nebylo jednoduché, protože Ibsen je mistr v proplétání jemných motivů, kdy všechno souvisí se vším. Navíc do všech scénářů dodávám určitou osobní rovinu, takže po všech škrtech naopak ještě něco přibylo.
To zní jako velká spousta práce. Jak dlouho Opera Ibsen / Přízraky vzniká?
Od prvotní myšlenky uplynul téměř rok.
Pod libretem jste uvedená vy, pod režií zase váš manžel Jan Nebeský. Na papíře je to takto striktně rozdělené, ale co v reálu? Mluvíte si navzájem do práce?
Je to hodně propojené v úvodu, kdy se rozhodujeme, jaká témata zpracujeme. Ta jsou společná, vybíráme, co zajímá nás oba. Scénář pak píšu čistě já, ale dám Honzovi přečíst první verzi. Pobavíme se o tom a na základě společných poznatků sepíšu další verzi.
A režijně? Když píšete scénář, máte třeba rovnou představu, jak byste měla svou postavu hrát?
Do roviny režie se vůbec nepouštím. Když píšu, nepředstavuju si, jak bych kterou postavu hrála. Psaní není herecká práce, takže to dokážu oddělit. Herecké uchopení role vzniká teprve ve chvíli, kdy se začínám učit text a začnu jej pojímat do sebe.
Jedna z nejběžnějších otázek v rozhovorech s herci je: Jak si to můžeš všechno pamatovat? Ono to zní banálně, ale když se nad tím člověk zamyslí, tak opravdu – jak si to můžeme všechno pamatovat? Protože naučit se text neznamená si ho jen namemorovat, ale přijít na to, co je to za bytost, která říká tahle slova. Vytvořit postavu, najít důvody, proč říká to, co říká. Spojit si text s emocemi.
Jakou postavu ztvárníte v Opeře Ibsen / Přízraky?
Paní Alvingovou. Maminku Osvalda Alvinga, kterého bude hrát Miloslav König. Syn se jí vrací z Paříže a ona si myslí, jak budou mít spolu hezký život. Ale během jediného večera se ze všech jejích představ stanou trosky.
V jednom z rozhovorů jste uvedla, že se na jeviště chodíte vyřvat, odventilovat emoce. Jak to máte s kostýmy? Během představení jich často vystřídáte několik a nezřídka jsou extravagantní. Zde si také něco kompenzujete?
Kdepak, i kdybych chtěla, tak vlastně nemůžu. Naopak se přiznám, že občas se mi některé věci nelíbí a nerozumím, proč má mít moje postava zrovna tohle na sobě. Ale tady je potřeba herecké pokory a přijmout, co si režisér s výtvarníkem dohodli. Myslím, že takto to má být, i když se opravdu stává, že si ten kostým na sebe vzít nechci. Ale vždycky je v tom určitý režijní a výtvarný záměr a já ho akceptuji.
Spolek JEDL jste založili před 11 lety, ale s Davidem Prachařem a Janem Nebeským spolupracujete mnohem déle, přes 30 let. V čem vás společná práce naplňuje, že spolu zvládáte tvořit tak dlouho?
Tak ono je třeba říct, že spolu neděláme 30 let kontinuálně. Rok 1991 je začátek, kdy jsme se my tři potkali v jedné inscenaci. Já ale mezitím měla tři děti, a to zabralo nějaký čas. Byla období, kdy jsem nemohla zkoušet, jen jsem třeba občas hrála. Takže mi vlastně ani nepřijde, že by to bylo nějak dlouho. Stále mám pocit, že to, co děláme, se znovu a znovu nově rodí, je to tudíž čerstvé, neunavené, neokoralé. Stále máme, bohudíky, to, o čem jsem mluvila na začátku v souvislosti se svými studenty – zvědavost a vášeň je v našem případě stejná jako v roce 1991.
JEDL netvoříte jen vy tři, ale máte celou řadu spolupracovníků. Jak si je vybíráte? Například Anna Fialová, která s vámi a Davidem Prachařem hraje v Manželské historii, do stylu JEDLu skvěle zapadá.
Zrovna Anna Fialová je zázrak a já jsem z ní nadšená. Tohle spojení vzniklo úplně náhodou – naše dcera Kristýna nám ji jednou ukázala na fotce a jelikož hraje v Národním divadle, oslovili jsme ji přes Davida Prachaře. A ukázalo se, že je trefou do černého – nebo spíš fialového. Ona má podobnou energii jako my, takovou ostrou, sebevědomou, drzou. Nebojí se být nepříjemná na jevišti, zdehonestovat se.
Anna je čerstvá krev, s ostatními spolupracujeme už delší dobu. Například Míla König hrál v Kabaretu Shakespeare, Miluji tě jak po smrti a v Santinim. Takže Opera Ibsen / Přízraky je naše čtvrtá spolupráce. Stejně tak se známe i s dalšími herci v Ibsenovi, nová je pouze sopranistka Magdalena Malá, kterou si vybral hudební skladatel.
Na co dalšího byste kromě chystané premiéry diváky pozvala?
Ráda bych diváky pozvala na naši druhou letošní premiéru, kterou chystáme na podzim. Přímo pro prostor Studia Švandova divadla připravujeme inscenaci o Růženě Vackové, kunsthistoričce a pozoruhodné ženě. V 50. letech 20. století byla odsouzena komunisty za nic, podobně jako Zahradníček, o kterém máme jinou inscenaci. Jelikož odmítla amnestii, strávila ve vazbě celkem 15 let. Spoluvězenkyním dávala přednášky z dějin umění a vzdělávala je.
Mě na jejím příběhu zajímá hlavně konverze ke křesťanství, o které jsem si četla v nekrologu od kněze Josefa Zvěřiny. Nacisti jí zabili bratra a švagra a ona sama měla být popravena. Unikla jen díky květnovému povstání. A Zvěřina popisuje, že se ocitla v bodě, kdy měla jen dvě možnosti: buď naprostý nihilismus, nebo boha. A ona si racionálně zvolila boha. Rozumíte? Racionálně. Žádné osvícení, zjevení nebo něco podobného, co si člověk představí pod pojmem „uvěřit v boha“. Kvůli tomu chci její příběh zpracovat, protože tahle vědomá, racionální volba mě hrozně zajímá a chci ji prozkoumat.
To zní strašně depresivně, ale z představení Zahradníček – Vše mé je tvé vím, že se vám do podobných témat daří vnášet stopy humoru. Jak dokážete nacházet humor v takto beznadějných příbězích?
To vyplyne během zkoušení. Vždycky se nám podaří najít lehkost a něžnost, kterou tu depresi vybalancujeme. Honza má úžasný smysl pro humor a je pro něj velmi důležitý, takže ho tam vždycky nějak najdeme. I když se zabýváme vážnými tématy, tak sami nechceme, aby představení diváka převálcovalo a zdeptalo. Divadlo má být zábavné, ale nesmí se dělat jen pro tu zábavu. Mám ráda, když má přesah a diváka nějakým způsobem ovlivní, promění, donutí k zamyšlení.
Pokud někdo JEDL doposud neznal, jakým představením by měl začít?
Řekla bych, že nejsrozumitelnější pro začátek jsou Soukromé rozhovory nebo právě Zahradníček.
