Lidi vždy zajímá, co se stane s duší zemřelého. Pramálo z nás se ale zabývá tím, co se po smrti stane s naším majetkem a jaký dopad bude mít na pozůstalé. V nejnovější inscenaci Krkavci si soubor Dejvického divadla proto na tuto nepříliš veselou oblast života a smrti doslova posvítil.
Smrt blízkého člověka není nikdy příjemnou záležitostí. Kolotoč s úřady, notáři, právníky, dědici či věřiteli se ale začíná roztáčet poměrně rychle po skonu a starosti s ním spojené dokážou zastínit i samotný žal nad ztrátou bližního. Právě to zaznamenal francouzský realistický dramatik Henry François Becque ve své hře Krkavci, jež na českých jevištích nebyla dosud k vidění. Ujmul se jí až režisér Jan Frič (spolu s dramaturgyní Martou Ljubkovou), který si ji vybral pro svůj návrat do divadelního provozu po dvouleté odmlce.
Divák se tak opět může tetelit nad Fričovým originálním rukopisem i výkladem. Čtyři hlavní hrdinky v jeho pojetí totiž nejsou pouhými oběťmi slétávajících se supů v distingovaném mužském hávu. Naopak, za svou situaci si mohou částečně samy, protože jejich finanční gramotnost je poněkud omezená. Avšak kdo se dokáže bryskně zorientovat v problematice, když všude číhá tolik nástrah, málokomu se dá věřit a všichni hájí především své zájmy a kapsy?
Frič přitom v Krkavcích neoživil jen Becqueho text, ale také slovenskou televizní inscenaci režiséra Pavla Haspry z 80. let 20. století (tzv. Bratislavské pondelky), v níž herci hrají v dobových kostýmech a kulisách, avšak moderně a bez patosu. Tohoto faktu si ale divák pramálo všimne, neboť část promítaného záznamu slouží pouze jako zábavná společenská hra, kdy je na večírku dabován postavami. Ty přitom netuší, že se brzy ocitnou ve stejné situaci. A zatímco se večírek odehrává v pološeru, střet s realitou v podobě smrti hlavy rodiny, která se stejně jako v antické tragédii odehraje mimo jeviště, Frič prořízne pořádně ostrým světlem. Šok je to tedy nejen pro postavy, ale také pro divákovy oči, jež se z té změny musí rovněž chvíli vzpamatovávat. S light designem a symbolikou si Frič pohrává také skrze fialový paprsek symbolizující astrální svět. Svou roli zde sehrají i intenzivně vonící květiny, které přinášejí rodině smuteční hosté. Do krásna, slušnosti a úcty ale zaobalují především své postranní úmysly.
Po smrti Vignerona se novou hlavou rodiny stává jeho choť v podání Kláry Melíškové. Ta zůstává na celou situaci sama a neznalostí obchodních poměrů svého manžela je natolik paralyzována, že sama nedokáže udělat jediný krok vpřed. Oporu proto hledá nejen u manželových obchodních partnerů a rodinných přátel, ale zejména u svých dcer, se kterými se neustále radí. Z těchto porad ale nikdy nevzejde konkrétní řešení, protože její již dospělé děti mají své vlastní starosti.
Například Blanka, byť nejmladší, bude provdána jako první. Tedy byla by, kdyby nenastalo, co nastalo. Není-li totiž majetku, pak není ani ženicha. Jednoduchá rovnice, jež romantickou a infantilní dívku přenese do letargie. Blanku ztvárnila Antonie Martinec Formanová, která jako by si kostýmem a sladkobolností na jevišti zopakovala Dceru národa. Nejstarší Judita v podání Anny Fialové se zase zaobírá svou uměleckou kariérou, a tak trochu se u toho stále hledá.
Veškerá starost tím pádem zůstává na prostřední Marii, která je nucena zachránit zbytek rodiny sňatkem z rozumu. Postavy Marie se ujala hostující Veronika Lazorčáková, která s Janem Fričem několikrát spolupracovala již v Národním divadle a do sehraného souboru Dejvického divadla skvěle zapadla. Krkavce v lidské podobě si pak střihli Ivan Trojan, Tomáš Jeřábek, Jaroslav Plesl, Lenka Krobotová a Lukáš Příkazký.
Frič vede herce tak, aby hráli civilně jako pro film, zůstávali nad věcí a byli tak trochu i komentátory dění. Z toho vznikají jednak humorné situace, ale především je odměřené jednání velmi trefné a mnohem více vypovídající, než kdyby herci přehrávali velké srdceryvné emoce. Ono totiž ani v životě nezbývá mnoho času na truchlení, když jde o vypořádání se s takovým dědictvím. Utlumení velkých divadelních projevů si Frič pojistil ještě užitím portů.
Vše se odehrává ve scéně Dragana Stojčevského, do níž divák nahlíží jako do výkladní skříně, ale jež zároveň evokuje smuteční síň či následný kar. Do současných kostýmů, které jsou téměř civilním oděvem, postavy oblékl Marek Cpin a hudbu složil Jakub Kudláč.
Byť jsou Krkavci téměř 150 let stará hra, její téma je dnes snad ještě aktuálnější. Inscenace Dejvického divadla navíc v 90 minutách přináší osobitý režijní koncept a výborné herecké výkony, které by si diváci – ať již na staré dobré dejvické adrese, nebo od září v bývalém kině Galaxie na Hájích – neměli nechat ujít.
