Film Čaroděj z Kremlu je založený na stejnojmenné knižní předloze francouzského spisovatele Giuliana Da Empoli. Její děj nevychází z reálných událostí a rozhovory vedené aktéry se nikdy nestaly. Stejně tak neexistoval ani Vadim Baranov, hlavní postava filmu. Přesto je fiktivní příběh o tom, jak se z šéfa tajné ruské policie stal jeden z nejmocnějších mužů světa, a také o tom, že se nevyplácí být příliš blízko jeho záře, až mrazivě povědomý.
Devadesátá léta jsou v Evropě příslibem svobody. Po rozpadu Sovětského svazu je nálada nakloněna všem, kdo věří ve vlastní nekonečný potenciál. Jedním takovým je inteligentní a všestranně nadaný Vadim Baranov (Paul Dano). Mladík začíná jako múzou políbený divadelní režisér, později přesedlá na šéfa vysílání televizní stanice. Díky svému talentu a kontaktům vstoupí do vládních kruhů a stává se hlavním poradcem premiéra a budoucího „věčného“ prezidenta Vladimíra Putina (skvělý Jude Law). Manipulace s informacemi, jazyk schopný ohýbat realitu, zastrašovat i vytvořit auru neporazitelnosti kolem novodobého cara – to vše je pro Baranova stejně snadné jako přesvědčit masy o tom, že Putin je jediné vhodné řešení pro nové, sebevědomé Rusko. Jenže politik se nakonec vymyká všemu, co si Baranov dokázal představit.
Paul Dano hraje Baranova s lehkostí, jíž ovšem může diváka po chvíli iritovat. Jeho hereckou polohu určuje jistá asexualita a monotónní salva slov, v níž se ztratíte, pokud přestanete byť na chvíli dávat pozor. Z děje jsem také nedokázal pochopit, o co mu jde a jaká je jeho motivace dělat to, co dělá. Vedle něj je Putin s tváří Judea Lawa charismatický, okouzlující, a veškerou pozornost tak až děsivě strhává na sebe. Celkem ironicky působí fakt, že Law dodává ruskému diktátorovi šarm, kterým, jak známo, sám příliš neoplývá. Je zajímavé sledovat, jak snadno se kolem nudného a nezajímavého člověka a sociopata může vytvořit kult osobnosti.
I když je jádro snímku založeno na fikci, před očima vám proletí historie, která rezonovala celým světem. Sledujeme, jak se Putin vyrovnává se situací kolem potopené ponorky Kursk, olympiády v Soči, anexe Krymu nebo jak (skrze Baranova) využívá Jevgenije Prigožina či motorkářský gang Noční vlci ve svůj prospěch. Tyto nám známé okamžiky jsou spolu s odstupem Borise Jelcina ze své funkce asi tím nejsilnějším a nejzajímavějším, co může Čaroděj z Kremlu nabídnout. Všechno ostatní, v čele s romantickou linkou mezi Baranovem a jeho femme fatale Ksenií, již jako jedinou nedokáže ovládat, je jen vata, která převážně nudí, než aby dodala filmu přidanou hodnotu.
Ne že by film neměl dostatečnou hloubku. Například dosazení Putina na post premiéra milionářem Borisem Berezovskim se v průběhu celého příběhu ukazuje jako velká a příliš naivní minela. Nikdo do Putina nevkládal velké ambice, ale on se postupem času stává nebezpečným a nevypočitatelným, což má později neblahý vliv na Berezovského budoucnost. Neboť „car“ není loutka a vládnout může jen jeden.
Kdybych měl odpovědět na otázku, zda si myslím, že je Čaroděj z Kremlu dobrý film, nevěděl bych, co říct. Na jednu stranu věrohodně mapuje vznik autoritářského režimu v Rusku a dosahuje silných momentů. Na tu druhou je v mnoha ohledech nijaký, zdlouhavý a místy až hloupý. Největší problém je ve vodopádu informací, jež ze sebe aktéři chrlí. Kromě pár scén z historie jde jen o záběry statických mluvících hlav, které nemají šanci udržet divákovu pozornost.
Výborný Jude Law v roli diktátora a těžko uchopitelný Paul Dano jako novodobý Rasputin přináší jen směsici hořkosladké pachutě po nenaplněném potenciálu.
Celková podoba snímku působí ploše – bez charakteru a bez tvůrčí schopnosti uchopit těžké téma originálně a zajímavě. Přitom by to neměl být zas takový problém, vždyť blízká historie, okolo níž se děj točí, má co nabídnout. Film ale není postavený na reálných rozhovorech a dokonce ani postavách. Spíš vypráví o tom, jak špatné bylo rozhodnutí udělat z člověka, jako je Putin, budoucího kandidáta na prezidenta.
Výborný Law v roli diktátora a těžko uchopitelný Dano jako novodobý Rasputin však přináší jen směsici hořkosladké pachutě po nenaplněném potenciálu s přepálenou, skoro 150minutovou stopáží. Snímek má možná zajímavý námět, ale jeho forma v podobě kulometné salvy slov vás pravděpodobně nepřesvědčí.
