Historie není tvořena jen válkami a bitvami. Je také plná rozmanitých klání. Ať už se v Koloseu bojovalo o život, v rytířských turnajích o čest či srdce dam nebo se v dnešní době dvacítka děvčat snaží sérii co sérii získat růži od pana Božského. Silné emoce, napětí, zábava a extrémní podívaná provází diváky napříč dějinami a v každém období si společnost vytvořila svou verzi reality show. Jednou takovou je i inscenace Agónie, kterou brněnské HaDivadlo přivezlo začátkem roku do pražské Archy+.
Režisérka a dramaturgyně Alexandra Bolfová byla natolik fascinovaná slovenskou reality show Ruža pre nevestu a následně i její českou mutací Bachelor, že se rozhodla tuto soutěž převést na divadelní prkna. Coby soutěžící ale nezvolila dívky z lidu, nýbrž vybírala mezi antickými hrdinkami se silnými příběhy. Přeci jen i pohnutý životní osud jednotlivých finalistek hraje v tomto typu pořadu svou roli. V Agónii (antické reality show) musí účastnice projít hned několika souboji, na jejichž konci na ně nečeká žádná rudá růže, ale jablko od samotného Dia. Klytaiméstra, Médeia, Kassandra a Penelopa si musí poradit s disciplínami jako Lákání nymfy či Nastav Medúse zrcadlo. Soupeří přitom nejen mezi sebou, ale také s předchozí vítězkou Helenou Trójskou, která je stále přítomná v dokonalé kartonové podobě, a hlavně samy se sebou a se svými stíny z minulosti.
Na tvorbě podobných reality show obvykle participuje nemalá skupina lidí. Ani brněnská divadelní Agónie není v tomto směru výjimkou. Alexandra Bolfová totiž využila metodu „devised theatre“ (tvar inscenace vzniká během zkoušení bez předem daného scénáře) a zapojila do procesu režírování také herečky a herce. Z jejich improvizací vznikla spousta nápadů, které ale fungují jen částečně. Mnohdy se situace spíše rozpliznou do ztracena. U diváka nestihne proběhnout hlubší katarze, a tak se ani nové situace nezačínají s potřebnou energií. Jako kdyby se spoléhalo, že divák tímto pouhým nástinem vše potřebné chápe a dál už není potřeba omalovánku vybarvit, protože obrys je definován naprosto jasně a zvolený žánr je přeci jen lehkého ražení. Inscenace je sice parodií na televizní reality show, jež mívají všelijakou kvalitu, to by však nemělo znamenat, že tvůrci rezignují na důslednost a doufají, že jim divák nedokonalosti a nonsensy odpustí, když se bude dobře bavit.
Pokulhává i samotná logika soutěže ve spojení s prologem. Bolfová v něm představuje všechny hrdinky v dramatické podobě, kterou známe z televizních inscenací dob minulých. Své rozhořčené monology, v nichž spílají mužům za jejich bezohledné chování, do jedné přednášejí s mírným patosem a dramatičností zasloužilých umělkyň. Tyto monology pak slouží i jako takové medailonky soutěžících. A tady je asi největší kámen úrazu tohoto nedotaženého, ačkoli jinak pozoruhodného nápadu. Když pak tyto čtyři antické hrdinky přicházejí do soutěže jako dnešní obyčejné ženy bez gloriol, nemůže se divák zbavit otázky, jaká je vlastně motivace těchto postav. Proč vstoupily do reality show, kde se přetahují o jednoho joudu, byť s postavením vládce Olympu, a samotné účinkování z nich dělá ještě větší chuděry a prohlubuje jejich rány a komplexy?
Oproti tomu jejich představitelky vstupují na jeviště i do soutěže s jasnou představou a nadšením. Zejména Simona Peková si svou Klytaiméstru nesmírně užívá, svou energií ovládá prostor a strhává na sebe pozornost. Pokud by o vítězství měli rozhodovat samotní diváci, tak by byla jasnou favoritkou. Ale ani její kolegyně se nenechají zastínit. Sara Venclovská volí sice umírněnější tón, ale svou Médeiu vykresluje více do hloubky. Marie Ludvíková zase pojímá Penelopu naprosto civilně. Ukazuje ji jako pečující a milující manželku s otevřenou mateřskou náručí pro všechny, kteří ji zrovna potřebují. Kassandra Magdaleny Kuntové je na první dojem bezstarostná mladá holka, která si chce užívat života a zkoušet nové věci. Zároveň ale Kuntová dokáže, ať už ve zpovědnici, nebo ve slabých chvilkách, ukázat Kassandřinu křehkost a zranitelnost. Soutěží provází účastnice i diváky moderátor v podání Jáchyma Sůry, který také coby Athéna v účastnicích probouzí jejich bolesti a strachy. Velkého Dia hraje s lehkostí, přesností a humorem Cyril Drozda, který si pro finální proslov zvolil naprosto trefnou báseň Ivana Wernische.
Vedle dobrého výběru soutěžících je pro reality show důležitá také líbivá scénografie a oblečení. Za zdejší výtvarnou složkou stojí Anna Tichá, která vytvořila jednoduchou scénu, jež kulisami na začátku připomíná studiovou brněnskou inscenaci. Vmžiku se však promění na barevnou a na české poměry i rozpočty typicky lacinou barevnou show dotvářející charakteristické kostýmy jednotlivých účastnic.
Celkově budí inscenace Agónie (antická reality show) HaDivadla stejné rozpaky jako její televizní předlohy a divák z představní odchází poněkud rozpolcen. Rozhodně je ale třeba ocenit snahu souboru pouštět se do nových věcí a odvahu je zkoušet a hrát si s nimi, i když výsledek není dokonalý a nemusí sednout všem.
