Alex Garland, režisér snímků 28 dní poté či Anihilace, nás tentokrát vezme napříč rozvrácenou Amerikou. Její žalostný stav nemají kupodivu na svědomí zombie nebo mimozemské formy života, nýbrž samotní lidé. Jejich temné osudy, činy a povahu sledujeme ve snímku Občanská válka skrze objektivy Kirsten Dunst, Wagnera Moura a dalších.
Ve Spojených státech vypukla občanská válka. Ačkoliv je dle prezidenta vítězství na dosah, ve skutečnosti je zřejmé, že jednotlivé frakce pomalu, ale jistě postupují k Washingtonu, D.C. Blíží se tedy i pád samotného Bílého domu a válečné fotografce Lee Smith je jasné, že má poslední příležitost dostat se do hlavního města a udělat s prezidentem rozhovor. Doprovázet ji hodlá její kolega Joel, mentor Sammy a – přestože s tím Lee nesouhlasí – také mladá fotografka Jessie. Skupina je odhodlaná zdokumentovat celou cestu, a to navzdory všudypřítomnému nebezpečí.
Jste-li s tvorbou Alexe Garlanda obeznámeni, nejspíš vám bylo od počátku jasné, že jeho nejnovější počin nebude běžným válečným blockbusterem. Někteří diváci však takové představě mohli snadno propadnout. Veškerý marketing – od „akčního“ traileru přes plakáty až po samotný text distributora, jenž popisuje děj jako „adrenalinovou jízdu“ – dělá snímku pouze medvědí službu. Nenecháte-li se zlákat a unést těmito falešnými představami, dostanete (minimálně za mě osobně) něco mnohem lepšího.
O konflikt jako takový zde totiž nejde. Divák se nedočká vysvětlení, co stálo za jeho vypuknutím, jak konkrétně boje probíhají, ani kdo je v této situaci „nepřítel“. Přestože jsou některé scény pro Ameriku více než typické, nezodpovězení uvedených otázek (jež jsou beztak bezvýznamné) napomáhá Garlandovi zůstat politicky neutrální. S nadsázkou lze říct, že by snímek mohl sledovat jakýkoliv jiný konflikt, kdekoliv jinde na světě. Občanskou válku by mohla vystřídat třetí světová a Spojené státy by mohla nahradit Evropa či Asie.
Skutečnou, a tím pádem i mnohem unikátnější podstatu snímku totiž tvoří jedinci, kteří jsou do onoho konfliktu vrženi. Děj je epizodický a v tísnivé, či naopak odlehčené atmosféře (záleží na úhlu pohledu daných postav) zachycuje nejrůznější situace, které nejednou vybízejí k daleko větší eskalaci. Garland takovému pokušení odolává, jednotlivé epizody náhle utíná a po vypravěčské stránce nenabízí „uspokojivá“ zakončení. Divák kvůli tomu může pociťovat jistou frustraci, jelikož snímek zdánlivě postrádá jakýkoliv smysl. Jak jej ale chcete hledat v konfliktu, jehož smysl mnohdy neznají ani samotné postavy či pro své drastické jednání mají absurdní důvody?
Občanská válka nietzschovská road movie, jež skrze uvěřitelné postavy nastavuje zrcadlo dnešní společnosti.
Garland tak skvěle a uvěřitelně vykresluje lidskou povahu a absurditu jakýchkoliv konfliktů obecně – politika a další důvody jsou bezvýznamné či dokonce nesmyslné ve srovnání se všemi ztracenými životy. A pokud budete postavami opovrhovat nebo je i samotné situace nebudete chápat, jedná se jedině o záměr. Na umírání totiž nemá být nic zábavného, napínavého či důmyslného, byť na to má nejedna postava ve snímku odlišný názor.
Diskutabilní může být pro diváka počínání hlavních postav, jež vše a za každou cenu zachycují skrze své objektivy. Že se jedná o trefné nastavování černého zrcadla dnešní společnosti, dosvědčuje například fakt, že se vítězem letošního World Press Photo stal snímek s Palestinkou držící v náručí mrtvé dítě. Mnohdy se „artové“ pojetí scén, společně se zvláštně zvoleným OST, může zdát nevhodné, leč je jedině příhodné.
Zamrzí pouze finále, v němž jako by se Garland rozhodl vzdát dosavadní důvěry ve své diváky. Závěr se totiž nese v tom duchu, proti kterému snímek po téměř celou stopáž efektivně jde – tedy ve stylu velké hollywoodské akce. Navzdory svému nepochybně velkému rozpočtu je takové zakončení svým obsahem pouze laciné.
Suma sumárum je Občanská válka nietzschovská road movie, jež skrze uvěřitelné postavy nastavuje zrcadlo dnešní společnosti. Přesto se jí daří zdržovat jakéhokoliv přímého (a především politického) komentáře, čímž se otevírá k různým interpretacím. Epizodická forma je trefná a dopomáhá k celkovému vyznění snímku, jenž působí jako jedinečný a mnohdy odvážný divácký experiment. Sledování filmu není zábava v běžném slova smyslu a dokáže ve vás vzbudit různorodé emoce. Po celou dobu jste však schopni chápat tvůrcovy záměry. Odpustit si Alex Garland pouze mohl velkolepý závěr, kterým vyznění snímku podkopává a kterým se snaží zavděčit určitému typu diváka, na něhož ale po celou dosavadní stopáž absolutně necílí.
