Galerie Rudolfinum představuje ve své současné expozici dílo indického výtvarníka a multimediálního umělce Saheje Rahala. Výstava Za hranicí města času, která tematizuje staré mytologie i nová média, inspirovala také taneční svět; ze vzájemné spolupráce s choreografkou Alicí Minar vzešel workshop a vystoupení přímo v prostorách galerie. Vytvořila sérii pohybových zastavení, v nichž mohli tanečníci po nějakou dobu koexistovat s fantaskními bytostmi uzavřenými v ekosystémech uměleckých děl – a návštěvníci spolu s nimi.
Propojování výtvarného umění a tance není dnes ničím neobvyklým. Ani už nemůžeme tvrdit, že jejich spojením dochází vždy ke konfrontaci živé dynamické performance a statického objektu. Ve výtvarném umění už jsou běžné kinetické struktury a samozřejmou se stala i práce s digitálními médii, projekcemi či rozšířenou a virtuální realitou. To vše lze ostatně spatřit na výstavě Za hranicí města času / Beyond the City of Time. Galerijní prostory se performativnímu umění otevírají pravidelně, průkopníkem je v tomto směru Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA se svou dlouhodobou spoluprací s Národní galerií na cyklu Tanec v galerii. Také se přirozeně prolínají aktivity Centra současného umění DOX a jeho rezidenčního souboru Farma v jeskyni. Taneční a pohybová vystoupení hostí i regionální galerie.
Galerie Rudolfinum iniciuje spolupráci s taneční komunitou pravidelně – od performance lecture Miřenky Čechové přes loňský workshop a vystoupení Terezy Ondrové a odnože Temporary Collective a Temporary Young až po spolupráci s DanceConnected a jejich tanečně terapeutickým cyklem Dance Well. Nejčerstvějším zážitkem byla performance pětice tanečníků pod vedením choreografky Alice Minar, která svou site specific intervenci pojmenovala Ekologie blízkosti (Ecology of Closeness). Ti se během dvou vystoupení stali součástí výstavy Saheje Rahala Za hranicemi města času (Beyond the City of Time).
Všestranný umělec s imaginací snílka
Výstava Za hranicemi města času je návštěvníkům otevřena až do 10. května 2026 a rozhodně byste si ji neměli nechat ujít. Sahej Rahal v ní splétá minulost s budoucností, inspiruje se v prastarých ságách i démonologiích, sahá do duchovních nauk súfismu a hinduismu a vytváří světy, o nichž se můžeme jen dohadovat, zda jsou paralelními realitami, nebo vizí budoucnosti. V každém případě jsou tyto světy i jejich obyvatelé fascinující. Rahal pracuje s širokým spektrem prostředků a médií. Na výstavě nalezneme klasikou techniku propojující kresbu s akvarelem stejně jako nadrozměrné objekty, digitální projekce nebo počítačovou hru. Performativita tedy proniká do výstavního prostoru, ovšem za předpokladu, že návštěvník přijme pozvání vstoupit do fantazijních krajin.
Kladem je propracovaná myšlenková, až filozofická mapa, která tvoří podhoubí Rahalovy tvorby. Proto navzdory tomu, že jde o výběr z různých cyklů a technik, působí výstava kompaktně. Jasný záměr, divadelním slovníkem řečeno dramaturgie, vyvstává z její prostorové koncepce i jednotlivých částí, ať už nesou stopu lidské ruky, nebo je jejich základem technologie.
Sahej Rahal se zabývá dějinami iluzí od starověké mytologie a středověký mysticismus až po virtuální realitu, která smazává hranici mezi skutečným a iluzorním světem dnes. Sny a iluze vytlačilo pozitivistické nazírání na svět v době osvícenství na okraj naší pozornosti. Od té doby se náš civilizační okruh řídí rozumem a za realitu považuje to, co může objektivně poznat a kategorizovat. Fantazie je doplněk, ne základ moderního života. Iluze je něco podezřelého, klam má negativní význam. Všichni ale tušíme, že naše „objektivní“ poznání světa je stále ještě kusé a nedokonalé a že iluze může být jen maskovaná realita, kterou ještě nikdo nepopsal.
Fantaskní světy vycházejí z mytologií
Sahej Rahal se inspiruje starověkými vizemi světa jako kosmické architektury a pohledem na svět, který racionalismus popírá: princip, že iluze a sny neovládáme my, ale iluze a sny ovládají nás. S těmito principy si pohrává, převrací je a vytváří nové výtvarné imaginární světy s jejich vlastními pravidly. Není to pusté fantazírování z ničeho, ale aplikování hlubokých vědomostí o vlastní kultuře, dějinách umění a filozofie celého regionu.
První část výstavy představuje výbor maleb z cyklu Kniha chybějících stránek. Kombinovanou technikou autor vytvořil fantaskní rostliny, zvířata i téměř lidské postavy, které na pohled připomínají stará asijská vyobrazení duchů nebo pohádkových bytostí. Což skutečně není daleko od pravdy, odkazují totiž na středověké islámské rukopisy zázraků a stvoření. Zaujme především jistota umělcovy ruky, silné tahy a detailní kresba tužkou. Řemeslo není mrtvé.
Naopak digitální technologií je vytvořené senzorické dílo Anhad (Neškálovatelný). Velkoplošná videoprojekce zachycuje nelidské stvoření (je evidentně namapováno z pohybů mechanického robota), které vydává zvuky indické písně a vyvolává iluzi reagující živé bytosti – nebo je možná skutečně interaktivní. Velký projekční sál celý zabírá Test distribuované mysli, videohra, kterou si návštěvníci skutečně mohou zahrát, až čtyři osoby najednou. Zobrazuje krajinu nočního města beze stopy lidí, hráč přitom ovládá opět nelidskou entitu, která tento prostor zkoumá. I když se zjevně nacházíme na souši, ve hře se setkáváme s obří červenou olihní. Už jen sledovat některého z návštěvníků, jak prochází městem, je zajímavé, ale hru je možné skutečně dohrát do konce.
Interaktivní instalace lákají
Velký prostor je věnován instalaci Atithi, která taktéž pracuje s videoprojekcí, tentokrát v dlouhé smyčce. Název znamená v několika indických jazycích „návštěvník“ a představuje možná bytosti, možná jen volně se pohybující shluky chapadel. Prostředí připomíná ruinu indického chrámu a trosky města zarostlé vegetací, jejichž středem teče řeka. Samotná projekce působí nesmírně uklidňujícím dojmem. Zvláštní chobotnice nebo tvor z jiného světa se vznáší jakoby ve vzduchu, i když jeho pohyby se podobají chomáči chaluh ve vodě. Tato kombinace zjevně vzdušného prostoru s pohybem odpovídajícím vodnímu prostředí je senzoricky trochu neuchopitelná, neboť zkušenost lidského mozku návštěvníkovi říká, že něco takového fyzikálně možné není, navzdory tomu, co vidí.
Jde opět o interaktivní instalaci: „Zarazí se pokaždé, když návštěvníci přejedou rukou po vodivých deskách a spojí se s postavou pomocí dotyku.“ Gesta ovlivňují pohyb „živočichů“ v projekci, ale právě toto jsem nezkoušela, protože v blízkosti projekce stále probíhala část taneční performance a vodivé desky jsem mylně považovala za samostatný exponát – jde o malá umělecká díla filigránské práce s (měděným?) plechem a doplňují je další obrazy s mikroskopickými reliéfy. Před projekcí se v jedné části sálu nacházejí také sochy – Chodci – černé skulptury připomínající zvířata. Tyto chiméry vypadají, jako by je z jícnu času vyvrhla temnota a zachytila v realitě, do níž nepatří. Dlouhé končetiny či krky by mohly být i kameny a tvorové představují otázku, zda naše biologická forma života je jediná, která může ve vesmíru do této podoby vyrůst.
Taneční performance: Blízkost s dotekem i bez doteku
K performanci Ekologie blízkosti hledala choreografka Alica Minar inspiraci v konceptu blízkosti, který nabízí právě instalace Atithi – bez doteku i v doteku. S dramaturgickou spoluprací Kataríny Bakošové a Lucie Kašiarové zkoumali svět fantastických krajin a bytostí tanečníci Aneta Bočková, Jakob von Kietzell, Lenka Vořechovská, Matthew Rogers a Yelena Arakelow. S respektem pak během vystoupení vznikala krajina v krajině, obraz v obrazu. Diváci mohli performery v prostoru následovat a vybírat si, který pohybový dialog s prostředím právě chtějí sledovat. Nebyli ale sami nuceni do participace, což jistě mnozí ocenili. I tak byli tanečníkům blíž, než je tomu běžně v divadle. Performeři se navíc zdáli být plně ponořeni do prostoru výstavy a do komunikace s jejími fantaskními obyvateli. Diváci tak nebyli konfrontováni ani pohledy a měli možnost být blízkými pozorovateli v intimní zóně, aniž by byla narušována ta jejich.
Účinkující se vydali cestou mimeze. Ne ve smyslu pouhé nápodoby vnějších tvarů a forem výtvarných děl, ačkoli k pochopení umělcova záměru vycházeli právě z formy, aby skrze ni mohli dospět k vlastní intepretaci toho, co cítí za ní či v ní. Jedná se o způsob divácky vděčný a dosti srozumitelný, což není na škodu – inspirace uměleckými díly je zřetelná a publikum ví, ke kterým se tanečníci právě vztahují a se kterými navazují dialog. U černých prostorových soch šlo právě o určitý druh dialogu, o vstoupení do jejich světa. Improvizace se odehrávala v jejich těsné blízkosti a v určitém druhu symbiózy. Velký prostor byl věnován motivu sbližování, nekonečného proudu času, jehož součástí jsou dvě bytosti – tanečníci spolu komunikují minimalisticky a zpomaleným pohybem, aniž by se vzájemně dotkli. Právě to ale vzbuzuje dojem napětí a chvění vzduchu, který přenáší nevyřčenou informaci a ve kterém vznikají mezi lidmi neviditelná pouta.
Nápodoba, ale s mírou
Obrazy démonů a bytostí s lidskými a animálními rysy zase pomáhají probudit tělesný výraz, pohybovou expresi, kdy se performer stává jejich potenciálním, i když němým hlasem. V místnosti s oboustrannou projekcí nelidské entity proplouvající troskami starého města se její pohyb v choreografii přetavil do měkkých vln a rozmáchlých gest, při zachovávání tlumené dynamiky. Pohybový materiál postupně začali sdílet všichni performeři, aby se spojili v jedno – anebo naopak v kolonii nezávislých bytostí, jako když v moři plave hejno ryb tak těsně u sebe, že zastíní sluneční svit. Vzniká organismus složený z autonomních částí. Ostatně když se plynulý vláčný pohyb přelévá ve skupině z tanečníka na tanečníka a performeři jsou v těsné blízkosti, vzniká vždy dojem biologické jednoty, jako bychom sledovali jedno velké tělo pohybující se prostorem. Do takové kolonie organismů se po čas performance spojili i tanečníci, ačkoliv vrcholem choreografie byla lidská pyramida a posléze její opětovné rozdělení a rozlišení na jednotlivé entity. Atmosféru a rytmus dodávala DJ Vi Tran.
Výstavu Za hranicí města času můžete projít a vnímat čistě po výtvarné stránce a obdivovat autorovu fantazii. Stojí ale za to s ní strávit delší dobu a ponořit se také do trochu komplikovanějších kurátorských textů. Každá část přináší otázky, které se vážou k našemu vnímání reality a času, k možnostem a omezením lidské fantazie, jež sice pojmenovala fenomény jako nekonečno, ale ve skutečnosti si je představit neumí. Vzbuzuje otázky o struktuře času, vesmíru, labyrintech snů. Víme přesně, kde v umělecké tvorbě končí realita a začíná metafora? Všechno, co Sahej Rahal vytvořil a divákům předkládá, se nejprve objevilo jako sen či představa v jeho mysli. A to, co si lidská mysl umí představit, má potenciál reálné existence. Možná je celý svět snem kosmického spáče, nebo je dílem tisíců snů a iluzí jednotlivých myslí, které jej obývají a nevědí, že jsou spolutvůrci.
Ponořit se hlouběji do inspirace, která za těmito místy na okraji času je, mají návštěvníci možnost v posledním týdnu výstavy: 6. května 2026 proběhne rozhovor se Sahejem Rahalem a kurátorkami Edith Lázár a Evou Drexlerovou a 7. května 2026 povede Sahej Rahal 2026 osobně komentovanou prohlídku. Vstupné do Galerie Rudolfinum je dobrovolné, takže nic nebrání tomu se do města za hranicemi času vydat.
